Jaké je dobrovolničení na Světovém poháru v lyžování, kde závodí Ester Ledecká? Co všechno se dá zažít v malém olympijském městě? Jak se vypořádat s překážkami, které obnáší život v zahraničí? O zážitcích z Erasmu v Norsku vypráví studentka mediálních studií a žurnalistiky na fakultě sociálních studií Karolína Benediktová. Říká, že v severské zemi našla štěstí, ale popisuje i temné stránky erasmáckého života, o kterých studenti tolik nemluví.
Při vzpomínce na svůj půlrok prožitý v malebném městečku Lillehammer se mi vybaví tisíce vzpomínek. Erasmus v Norsku minulý semestr byla zatím nejsilnější zkušeností mého života. Dal mi spoustu nezapomenutelných zážitků a přinesl nové kamarády. V této reportáži vyprávím o tom, že jsem do Norska původně jet nechtěla. Dále objasňuju, jak jsem šetřila v drahé zemi a stejně zvládla procestovat velkou část severní Evropy.
Když jsem se hlásila na Erasmus, měla jsem v hlavě představu popíjení vína v Lisabonu. V přihlášce jsem při výběru zemí zaklikla, že chci právě do této prosluněné, oceánem obehnané destinace. Země se vybírají celkem tři. Zcela náhodně jsem klikla na další dvě. Osud tomu chtěl a já se do vysněného Portugalska nedostala. Místo toho mi přišel v březnu e-mail oznamující, že mám strávit půl roku na severu. V ten moment jsem neprožívala žádné pocity štěstí, rozbrečela jsem se. Sníh, tma a hory se absolutně vůbec neshodovaly s mou představou moře, pláže a portugalského vína. I přesto jsem odklikla, že pojedu. Uklidňovala jsem se, že je to až za rok. To je daleko.
Nebylo to daleko. Rok utekl jako voda a mě doháněly povinnosti spojené s odjezdem. Vyplňovala jsem formuláře, koupila letenku a mimo jiné jsem musela obepsat všechny vyučující s prosbou o umožnění dřívějšího ukončení předmětů. Všechny zkoušky jsem skládala poslední týden zimního semestru. Užívání vánoční atmosféry muselo jít stranou. Do Norska se mi víc a víc nechtělo. Měla jsem pocit, že teď mám skvělý život a neuměla jsem si představit, že ho na půl roku opustím. Ani jsem si neuměla v ten moment připustit, že můj život se kompletně změní a už nikdy nebude takový jako dřív.
Začátkem ledna 2024 přišel den D. Celou dobu jsem si říkala, o co vše kvůli Erasmu přijdu. Ani jednou mě nenapadlo myslet na to, co všechno mi Erasmus dá. Na letišti jsem se potkala s dvěma studentkami Masarykovy univerzity, které odjížděly na Erasmus se mnou. Nebyla jsem na to sama. Opožděný let do Osla, dvouhodinový přejezd do malého města Lillehammeru, shánění klíčů od našich kolejí, to vše nás dostatečně vyčerpalo. Zvlášť, když jsme si kromě kufrů braly i lyže a běžky. Ale zvládly jsme to a mně nečekaně začalo nejlepší období v životě.
Vysokou životní úroveň severského života jsem pocítila okamžitě. Moje norská kolej byla totiž asi pětkrát luxusnější než moje bydlení doma – poměrně velký pokoj a koupelna pro sebe, kuchyně se všemi možnými spotřebiči. Na patře v malé chatičce byly tři pokoje. Kromě mě tam bydleli ještě dva Norové. O Norech se říká, že jsou velmi uzavření a je těžké s nimi navázat řeč. Všeobecně známý stereotyp mi jeden z nich velmi rychle vyvrátil. Můj spolubydlící byl přátelský. Po celý půl rok mi na Erasmu vysvětloval vše, čemu jsem nerozuměla, povídal si se mnou ve volných chvílích a rychle se z nás stali dobří kamarádi.
Mezinárodní kancelář celý semestr pořádala velké množství seznamovacích akcí, kde jsem se postupně víc a víc socializovala. Přiznám se, že ze začátku jsem bojovala s pamatováním si všech jmen. Bylo nás něco málo přes stovku a vzhledem k velikosti města jsme se potkávali velmi často. Pozorovala jsem, jak se mezi námi prohlubují vztahy a brzo získala pocit, že tyto skvělé lidi znám celou věčnost. Stala se z nás jedna velká rodina.
Hned ze začátku pobytu nám přišla nabídka od mezinárodní kanceláře dobrovolničit na Světovém poháru v lyžařském středisku Kvitfjell. Pokud tam odpracujeme devět dní, získáme sezonní skipass. Přihlásili jsme se skoro všichni a následně odjeli nasát závodní atmosféru. Pracovala jsem přímo na svahu a upravovala spolu s dalšími norskými studenty závodní trať. Sjížděla jsem olympijskou černou sjezdovku. Nebudu lhát, měla jsem z toho respekt. Nejdříve na konci února soutěžili muži. Závod jsem sledovala přímo z trati. Pamatuju si, že mi byla šílená zima.
Ženskou soutěž začátkem března jsem si pak užívala jako divák a nahlas fandila české hvězdě Ester Ledecké, která skončila ve Kvitfjellu na třetím místě. Velmi nadšeně se se mnou a dalšími kamarádkami vyfotila. Kamarádi mi dokonce psali, že mě při vysílání zahlédli v televizi. Všichni jsme si dny plné dobrovolničení, ať už na svahu nebo v zázemí, moc užili a divili jsme se, kolik práce je potřeba udělat pro jeden šampionát.
Díky získanému skipassu jsme mohli ve středisku Hafjell lyžovat až do dubna. Jezdil nám tam přímý autobus za pár korun, který nás vysadil přímo před lanovkou.
Není tajemstvím, že Norsko je drahá země. Věděla jsem to předem a už před odjezdem jsem se snažila našetřit si. Upřímně říkám, že grant od Evropské unie pro Erasmus studenty sice pokryje velkou část nákladů, ale ne všechno. Zvládla bych spočítat na prstech jedné ruky, kolikrát jsme šli do restaurace nebo kavárny. Nechybělo nám to.
Nakupovali jsme v obchodě Kiwi produkty s názvem First price, které byly na místní poměry levné. Hodně času jsme strávili v kuchyni. Za pochodu jsme se naučili vařit chutná jídla z několika surovin. Chvíli jsme si dělali srandu, že naše recepty sepíšeme a uděláme z nich kuchařku pro zoufalé studenty. Organizovali jsme komunitní vaření, zvali naše zahraniční kamarády a dávali jim ochutnat česká jídla. I když naše kuchtění možná nezní moc atraktivně, já tuto obyčejnou aktivitu považuju za tu nejlepší zábavu. Ale hledali jsme i jiné způsoby, jak ušetřit. Půjčovali jsme si věci, nechávali si přivážet jídlo od kamarádů nebo chodili na univerzitní akce, kde bylo občerstvení zdarma. Ale samozřejmě jsme se hlavně hodně uskromnili.
První dva měsíce v Norsku jsem žila ve tmě a tuhé zimě. Slunce vycházelo kolem půl desáté a zhruba ve čtyři odpoledne už zapadalo. Dny se postupně s přicházejícím jarem prodlužovaly a teploty se zvyšovaly. Slunce začalo vycházet už ve tři ráno. Chodila jsem o půlnoci na procházky v šeru. Bylo osvobozující nemuset se strachovat o to, že bude brzy tma. Jenže můj biologický rytmus necítil večer potřebu jít spát, protože nebyla tma. Chodila jsem tak velmi často spát až se svítáním a s maskou na očích.
V zimě jsme pravidelně kontrolovali aplikaci na předpověď polární záře. I když nám ukazovala vysokou pravděpodobnost, nikdy jsme žádnou nezahlédli. A to jsme často mrzli venku a pozorovali noční oblohu. Když už jsme se smířili, že žádnou polární záři nikdy neuvidíme, objevila se zčista jasna uprostřed dubna. Podotýkám, že aplikace v ten moment ukazovala nulovou šanci. Ale my jsme se dívali na tančící oblohu a nemohli se vynadívat na tu krásu. Byl to opravdový pocit štěstí.
Nedílnou součástí Erasmu je cestování. Všechno, co jsme ušetřili na našem nízkonákladovém životě, jsme mohli použít na poznávání. Na velikonoční prázdniny jsme si s českou partou půjčili auto a jeli na západ k fjordům a k „opilému” mostu Storseisundbrua známém třeba z filmů Jamese Bonda. Když přijeli mí kamarádi na návštěvu, opět jsme si půjčili auto a jeli do druhého největšího norského města Bergen. Nebo jsme jeli nočním vlakem do města ropy Stavangeru a odtamtud vyšli na vyhlídkovou plošinu Preikestolen. Nejvíce jsem se ale těšila na výlet, který nás čekal na konci května – Island. Půjčili jsme si s kamarády auto a v pěti dnech jsme projeli celý ostrov. Abychom ušetřili, jeli jsme jen s batůžkem a všichni tři jsme spali v autě. Island nás i tak naprosto očaroval. Viděli jsme vodopády, ledovce, vodopády, kaňony a zase ty vodopády.
Na Erasmus jezdí studenti poznávat cizí kulturu a studovat. Náš univerzitní kampus byl moderní, stejně jako přístup k učení. Zapsala jsem si tři kurzy – Jazyk a komunikace, Kultura a komunikace a Norština pro začátečníky. Na prvních dvou zmíněných jsme často pracovali ve skupinách na prezentacích nebo psali eseje. Na konci semestru jsme museli odprezentovat naší společně vytvořenou práci. Norštinu jsme měli dvakrát týdně v podvečerních hodinách a na závěr jsme skládali zkoušku. K mému překvapení byla jedna z našich učitelek Češka. Nemůžu říct, že jsem teď rodilý mluvčí, ale dokážu se norsky zeptat, jak se máš nebo vyprávět o svých koníčcích. Norština mě tak nadchla, že jsem si ji dokonce zapsala v tomto semestru i na brněnské filozofické fakultě.
I když se Erasmus mnohým zdá jako pohádka, obnáší i překážky a učí nás nové věci o nás samotných. Při delším pobytu v zahraničí si například uvědomíte, které lidi chcete mít po návratu domů ve svém životě a koho už „nepotřebujete”. Uvidíte, kdo se vám ozve se skutečným zájmem, jak se máte, nebo naopak kdo si na vás ani nevzpomene.
Další přirozenou otázkou na Erasmu jsou milostné vztahy a ani mně se nevyhnula daň ze vztahu na dálku. Dále se musím zastavit u fenoménu FOMO, aneb strachu, že něco zmeškáte, když budete někde chybět. Měla jsem ho často, když jsem kvůli únavě nebo mým častým migrénám nešla na „před párty”. Studenti se totiž pravidelně scházeli na koleji, hráli hry a popíjeli před společným odchodem do klubu. Největší krizí jsem si prošla, když jsem spadla při lyžování a natáhla si křížový vaz v koleni. Byla jsem skoro na celý březen vyřazená z provozu.
V době, kdy jsem se cítila na Erasmu nejšťastnější, jsem spadla na dno. Celé dny jsem trávila sama na koleji, protože mi doktor naordinoval klidový režim. Sledovala jsem na Instagramu zážitky ostatních studentů, jak tancují v klubu, a cítila úzkosti. Naštěstí mě chodili všichni často navštěvovat a zpětně si říkám, že jsem si tenkrát vlastně báječně odpočinula. Také mě příjemně překvapilo, kolik mých zahraničních spolužáků se mě vyptávalo, jak se cítím a nabízeli mi pomoc.
Ale co bylo na Erasmu to nejtěžší? Vědomí, že celé dobrodružství brzo skončí. Všichni začali postupně od konce května odjíždět domů, chodili jsme často na rozlučky a každému říkali sbohem.
Jestli jsem si myslela, že odjezd do Norska byl těžký, tak to nebylo nic oproti tomu, jak psychicky náročné bylo vrátit se domů. Zpět do starého života, který už ale nikdy nebude takový jako dřív. Navždy bude poznamenaný norskými prožitky. Už jsem zase brečela. Měla jsem pocit, že začínám úplně od znova ve svojí vlastní zemi. Taky jsem se strachovala, že mi doma nikdo nebude rozumět, nebo že já nebudu nikomu rozumět. Strachů z návratu bylo ale víc. Bolelo mě vědomí, že z mého Erasmu se stane jen vzpomínka, která bude časem slabší a slabší.
Naše norská škola nám dokonce poskytla návod, jak se vypořádat s kulturním šokem při návratu z Erasmu. První dny doma pro mě byly bolestivé. Zní to možná zvláštně, ale domů jsem se vůbec netěšila. Složila jsem na fakultě zbývající zkoušky a vyrazila směr Chorvatsko, kde jsem přes léto pracovala. Ale to už je jiná kapitola. V srdci si pečlivě nosím Norsko a všechno s ním spojené. Erasmus mi kompletně změnil život a jsem za to neskonale vděčná.
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, napište prosím editorce Atria na mail: 496823@mail.muni.cz. Děkujeme.
Malebné norské město, které se proslavilo především jako dějiště zimních olympijských her v roce 1994. Leží dvě hodiny severně od Osla vedle největšího norského jezera Mjøsa. Díky své poloze a horám je ideální destinací pro milovníky přírody a outdoorových aktivit, jako je lyžování, turistika nebo cyklistika.
Město nabízí klidnou atmosféru a zároveň bohaté kulturní zázemí, včetně několika muzeí a galerií. Je domovem zhruba 30 000 obyvatelům, z toho pětina jsou univerzitní studenti.
Veřejná vysoká škola, která působí na několika místech v Norsku, včetně Lillehammeru. Místní kampus se specializuje na studijní programy v oblasti filmové a mediální produkce, společenských věd, vzdělávání a ekonomie.
Univerzita nabízí jak bakalářské, tak magisterské programy, a zaměřuje se na propojení teorie s praxí. Kampus v Lillehammeru je moderně vybaven a poskytuje studentům přístup k rozsáhlé knihovně, technologickým zařízením i kvalitní výuku. Díky své poloze mají studenti také snadný přístup k přírodě, kde mohou trávit svůj volný čas.
Sinn dbá na dostupnost a kvalitu bydlení, koleje jsou v těsné blízkosti kampusu. Koleje jsou moderně zařízené a nabízejí plně vybavené pokoje i společné prostory, jako jsou kuchyně, studovny a společenské místnosti. Ubytování je cenově dostupné a nabízí vysoký standard vybavení, včetně přístupu k internetu a moderních spotřebičů. Sinn tak zajišťuje studentům komfortní podmínky pro studium i odpočinek.
Prestižní mezinárodní sportovní akce, která se pravidelně koná v norském lyžařském středisku Kvitfjell. Toto středisko bylo původně vybudováno pro Zimní olympijské hry v Lillehammeru v roce 1994 a dodnes slouží jako jedno z nejvýznamnějších míst pro závody ve sjezdovém lyžování.
Světový pohár tamvhostí závody v disciplínách, jako je sjezd a obří slalom super-G, a přitahuje nejlepší světové lyžaře i fanoušky zimních sportů z celého světa. Kvitfjell je známý svou náročnou olympijskou tratí a skvělými podmínkami pro závodníky i diváky.
Norská nezisková organizace, která poskytuje lidem možnost zdarma si zapůjčit sportovní vybavení a další outdoorové potřeby. Cílem BUA je zpřístupnit sport a aktivní trávení volného času pro všechny, bez ohledu na finanční možnosti. V rámci svých poboček po celém Norsku nabízí vybavení pro zimní sporty, jako jsou lyže, snowboardy, brusle, ale také kola, stany, kajaky a další pomůcky pro různé aktivity.
Služby BUA využívají zejména studenti, rodiny a jednotlivci, kteří chtějí vyzkoušet různé sporty bez nutnosti investovat do drahého vybavení.
„Norsko pro mě byla neopakovatelná zkušenost, díky které jsem kromě spousty skvělých lidí poznala více i samu sebe. Zjistila jsem, že se na sebe můžu spolehnout. Zkusila jsem si žít a studovat v jiné zemi, s jinou kulturou a jiným počasím. Od té doby už pro mě minus deset stupňů neznamená zimu.“
Klára Bašeová, účastnice Erasmu v Norsku
„Erasmus v Norsku aneb 160 dní v 1425 kilometrů vzdálené pohádce. Pohádce plné krásných, kouzelných okamžiků s občasnými překážkami a zvraty na cestě. Poznávání nových lidí, kultury, tradic a jídel, ztracené klíče, zpožděné lety, dobrovolničení, příroda, sportování, ztracení se v obří škole a další nezapomenutelné zážitky.“
Terezie Sojková, účastnice Erasmu v Norsku
Kolik může stát studenty dobré a kvalitní jídlo v centru Brna? Z jakých surovin je a z kolika možností mají na výběr? Přinášíme průvodce menzami, které jsou udržitelné i veganské.
Digitální marketing jako jedno z témat projektů Erasmu+. Jak neformální vzdělávání podporuje mladé v profesním i osobním životě? O své zkušenosti se dělí účastníci.
