Fotoreportáž: Červený kostel; přehlížená dominanta Brna

O prohlídku kostela jsem požádala kurátora Českobratrské církve evangelické sboru Brno I., Václava Matoulka, který kostel spravuje. Hned co otevře ozdobně kované mříže u vchodu a pouští mě dovnitř, začíná vyprávět historii stavby i evangelíků v českých zemích.

Výstavbu kostela ovlivnilo několik událostí. Poté, co Josef II. v roce 1781 vyhlásil Toleranční patent, který kromě římskokatolické církve povoloval na území habsburské monarchie další křesťanská vyznání, založili v Brně dva němečtí továrníci Johann Bartholomäuse Seitter a Johann Leopold evangelický luterský sbor.

Evangelické sbory ale pořád musely splňovat přísné podmínky. Na svých kostelech například nesměly stavět věže a vchody nemohly ústit do rušných ulic. Výstavba Červeného kostela byla proto možná až po roce 1861, kdy rakouský císař František Josef I. vydal Protestantský patent, který prohlásil evangelické církve za rovnoprávné s církví římskokatolickou.  K tomu navíc brněnští radní v roce 1863 odsouhlasili projekt na zástavbu městské okružní třídy; sítě dnešních ulic Husova, Nádražní, Benešova, Koliště a Joštova, vybudovaných na místech po zbouraných brněnských barokních hradbách. Okolí hradeb bylo dříve obranným pásmem, které nesmělo být zastavěné. Dnes na jejich místech stojí reprezentativní budovy, například Besední dům, ve kterém sídlí Filharmonie Brno nebo budova Moravského zemského sněmu, kterou dnes známe jako Ústavní soud. Potom už nic nebránilo tomu, aby stavitelé 7. září 1836 položili základní kámen kostela Christuskirche, jak se Červený kostel původně jmenoval.

Kostel jako galerie

Protestantské kostely jsou oproti těm římskokatolickým strohé. Jejich tradicí je nezobrazovat biblické postavy v prostředí modliteben a kostelů. Proto mě překvapuje, že stěny Červeného kostela oživují pestrobarevné obrazy květin. Matoulek vysvětluje, že Sbor Brno I. občas bílé zdi využívá k umístění prezentací, jako je třeba Morava tolerantní, ale taky k výstavám fotografií nebo obrazů, například těch od Zdeňka Tupého, bývalého pedagoga Mendelovy univerzity, který vyučoval budoucí zahradníky kresbu a výtvarné umění.

Jedinou původní výzdobou v kostele jsou ornamenty vytesané v mramoru na oltáři, kůru a taky na kazatelně. Na té mě navíc už z dálky upoutává zlatá výzdoba. Společně s kurátorem postupuju uličkou kostelních lavic až ke kazatelně. Je ozdobená symboly čtyř evangelistů. „Matouš má anděla, Jan orla, Marek má lva a Lukáš zase býka,“ vysvětluje Matoulek.

Vzhledem ke strohosti kostela mě zaujala osmistěnná kamenná křtitelnice. Kurátor mě zve, abych nahlédla do místnosti za kněžištěm, kde křtitelnice stála původně. Procházíme kolem nízké mříže k zadním dveřím. Stěny uvnitř sakristie si zachovaly původní výzdobu. Hned si všímám velké desky se zlatým nápisem v němčině, pojednávajícím o Viktoru Heinrichovi Rieckem. „Byl to první kazatel německého evangelického sboru, na jeho počest mu členové sboru vyrobili pamětní desku,“ oznamuje Matoulek.

Kostel je symbolem tolerance v rakousko-uherské monarchii

Za nejzajímavější součást kostela považuje kurátor farního sboru jeho prestižní umístění v takzvaném ideovém trojúhelníku, který vznikne, spojí-li se vrcholy tří staveb. „Cípy tvoří právě evangelický kostel, symbolizující toleranci jiné víry, obelisk v Denisových sadech, který připomíná habsburské vítězství nad Napoleonem a katolický kostel sv. Tomáše, postavený mladším bratrem Karla IV. Janem Jindřichem jako rodinný kostel Lucemburků. Kostel sv. Tomáše tedy symbolizuje tradici českého království,“ vysvětluje Matoulek. Radní města Brna přenechali pro stavbu Červeného kostela zdarma luterskému sboru hodnotný pozemek na severním konci Husovy ulice.

Po vzniku samostatného Československa v roce 1918 se čeští protestanti sloučili v novou Českobratrskou církev evangelickou, která původně německý kostel získala do své správy v roce 1945. Po poválečném odsunu Němců jim ho předal národní výbor. Stavbu pak čeští evangelíci přejmenovali z Kristova kostela na kostel J. A. Komenského.

Kostel kromě obrazů oživuje také hudba

Díky dobré akustice se v Červeném kostele se často konají koncerty duchovní hudby. Vždy první neděli v měsíci farní sbor pořádá Hudební nešpory s dobrovolným vstupným. Výtěžek potom věnuje pro potřeby nestátní organizace, která se věnuje sociální práci, například Diakonii Českobratrské církve evangelické.

Zakláním hlavu, abych si prohlédla šestnáct metrů vysokou klenbu a představuju si, jak se těmito prostory musí rozléhat zvuk. V kostele se mimo koncerty odehrávají ještě svatební a pohřební obřady, ale nejsou časté. Svateb bylo v minulém roce 16 a pohřeb pouze jeden. Smuteční obřady se totiž častěji konají v Betlémském kostele, který sbor Brno I také spravuje. Podle Matoulka je hlavním důvodem to, že prostranství před Betlémským kostelem je klidnější. O svatby v Červeném kostele navíc častěji žádají i lidé, kteří nejsou členy Československé církve evangelické. Taková svatba je možná, pokud s ní kazatel souhlasí.

Matoulek mi ještě dává možnost podívat se na kůr, který je umístěný nad vchodem, naproti hlavnímu oltáři. Varhany, které tady stojí, zhotovila krnovská firma Rieger-Kloss v roce 1887. Jsou to jedny z mála romantických varhan v Brně. Podle kurátora si odborníci velmi pochvalují jejich provedení a kvalitu.

Jediná vzpomínka na Martina Luthera v Brně

Matoulek ještě připomíná, ať se nezapomenu podívat na Lutherův znak nad vchodem. Kříž v červeném srdci uprostřed bílé růže v modrém poli je památkou na reformaci v 16. století. Před odchodem se ještě zastavuju u vystavené kopie dobových novin. „Kostel je pomníkem ušlechtilé křesťanské horlivosti a nevyčerpatelné obětavosti členů sboru, jakož i zahraničních dobrodinců. Celý svět je svědkem pokroku, který udělaly kultura a mravy, stejně jako svoboda náboženských názorů od roku 1781, kdy císař Josef II. vydal toleranční patent…,“ komentoval novinář v Die Neuigkeiten v srpnu roku 1867.