Je lepší začít s chybami teď a tady než až po skončení školy, myslí si studentky psychologie

Studentky fakulty sociálních studií Alexandra Pospíšilová a Kateřina Burianová tráví volný čas na Psychiatrické klinice v Černovicích. Jako dobrovolnice projektu SPOLU pomáhají pacientům odreagovat se a zahnat nudu. „SPOLU je reálná zkušenost s psychologií,“ shodují se budoucí psycholožky.

Studentky třetího ročníku bakalářské psychologie se kromě studia věnují i dobrovolnické činnosti v projektu SPOLU, který zajišťuje volnočasové aktivity pro pacienty v psychiatrických léčebnách. Alexandra Pospíšilová a Kateřina Burianová se zapojily už v prvním ročníku a nyní patří mezi zkušenější dobrovolníky. Zaučují ostatní studenty a předávají jim své zkušenosti.

Projekt SPOLU vznikl v roce 2012 na popud studentky Barbory Chvátalové, aby začlenil studenty do chodu psychiatrických klinik. Nápad se zrodil v Brně, ale postupem času se SPOLU rozšířilo po celém Česku. Studenti zapojení do programu pravidelně dochází do psychiatrického zařízení.

Dobrovolnické aktivity slouží pacientům k tomu, aby se odreagovali a smysluplně zaplnili svůj volný čas. „Když jsem poprvé přišla na kliniku, byla jsem překvapená, že pacienti mají tak málo programu. Díky SPOLU mám pocit, že opravdu pomáháme nejen zahnat nudu, ale i zlepšit celkový stav pacientů,“ sděluje Pospíšilová.  

První aktivitou, do které se studentky pustily, byl kognitivní trénink. Tomu se i dnes věnuje nejvíce dobrovolníků. „Kognitivní trénink chtějí psychologové na svém oddělení častěji, protože je pro pacienty nejvíce prospěšný. Při tréninku se aktivuje mozek, pacienti cvičí paměť, soustředění a kreativitu,“ vysvětluje dobrovolnice Pospíšilová.

Při kognitivním tréninku měly Pospíšilová a Burianová na starosti asi deset pacientů, se kterými pomocí různých doplňovaček a her cvičily paměť a činnost mozku. „Začaly jsme spolu na čtvrtém oddělení pro léčbu návykových nemocí, toto oddělení je určeno pro muže a je uzavřené. Na tomto oddělení jsme byly společně rok a půl. Když jsme u některých pacientů zaznamenaly opravdové pokroky, řekly jsme si, že naše činnost má rozhodně smysl a můžeme ostatním lidem opravdu pomoci,“ popisuje Burianová.

Pacienti často vidí svět negativně, proto vybírám pozitivní témata

Pospíšilová se po čase přesunula na oddělení, kde se léčí lidé s afektivními poruchami. Stala součástí arte týmu, který vyplňuje čas pacientů tvořením a kreslením. „Začala jsem se věnovat arte aktivitám, přestože se nepovažuju za tvořivou osobu a ani nejsem talent na kreslení. Spolužačka chtěla tuhle aktivitu zkusit, a tak jsme do toho šly spolu,“ vzpomíná dobrovolnice.

Svého rozhodnutí nelituje, protože se jí dostává kladné odezvy od pacientů. „Mám pocit, že kreslení pacientům hodně pomáhá. Snažím se vždy vybírat pozitivní témata, protože pacienti často vidí svět dost negativně. Jednou jsme kreslili věci, které považujeme za pozitivní a potom jsme si o kresbách povídali a viděla jsem, že to pacientům zlepšilo náladu,“ vysvětluje Pospíšilová.

Arte tým se zalíbil i Burianové, a proto se i ona jednou za dva týdny věnuje tvořivým aktivitám. „Saša svoji hodinu kreslení pojímá jiným způsobem než já. Více si s pacienty povídá o tom, co nakreslili, já zase s pacienty více tvořím a méně mluvím. Ale myslím si, že oba způsoby pacientům vyhovují,“ soudí studentka.

Pospíšilová se na podzim nově zapojila i do klinického týmu, kdy dochází pravidelně za jedním konkrétním pacientem. „Chtěla jsem si zkusit individuální práci s pacientem, která je náročnější než skupinové terapie. Dozvěděla jsem se, že jeden pacient hledá parťáka na hraní šachů a jelikož šachy neumím, napadlo mě, že bych se je mohla s pacientem naučit. Ale ještě jsme se ke hře ani nedostali, pořád si jen povídáme a je to příjemné. Každé setkání mi dodává sebevědomí v komunikaci s pacientem a nabírám cenné zkušenosti,“ popisuje dobrovolnice. Každý pacient si vždy řekne, jakou aktivitu by s dobrovolníkem rád dělal. Mohou si jen povídat, nebo mohou společně luštit křížovky, hrát deskové hry nebo si kreslit. 

Její kamarádka a spolužačka Burianová zase působí na oddělení denního stacionáře, kde pacienti nezůstávají dlouhodobě, ale pouze tam dochází. Dobrovolnice se rozhodla vydat cestou hudby, takže se stala součástí Muziko týmu. „Muziko tým pro mě znamená příležitost, jak se na hudbu dívat z jiného úhlu, jak vnímat hudbu a popisovat pocity, které ve mně vzbuzuje,“ říká dobrovolnice.

S pacienty hrají na různé hudební nástroje, jako jsou tamburíny nebo triangl. Pouštějí si různé skladby, anebo vymýšlí texty písní. Někdy si i zazpívají. „Jedním z nejsilnějších zážitků byla jedna hodina, kdy jsme s pacienty tvořili jakousi polyfonii, kdy si každý zpíval svůj vlastní tón a vytvořili jsme takový meditační zvuk. Pacienti si aktivitu moc pochvalovali, to mě opravdu potěšilo,“ usmívá se Burianová.

Jiní dobrovolníci v rámci hudebních hodin mohou hrát na hudební nástroje, pohrávat si s rytmikou nebo poznávat zvuky hudebních nástrojů. Aktivity dobrovolníci přizpůsobují přání pacientů a jejich aktuálnímu stavu. Burianová hraje na flétnu, ale s pacienty si ještě nezahrála.

Obě studentky se mimo volnočasových aktivit pro pacienty věnují i koordinaci studentů. „Jsme prostředníci mezi studenty a personálem nemocnice, ladíme potřeby studentů s potřebami kliniky, na začátku semestru vytváříme časový harmonogram, což je velmi náročné. Máme na starosti proškolování nových studentů, radíme jim, jak s pacienty pracovat, “ popisuje práci koordinátorky Burianová.

Koordinátory dělají většinou zkušenější studenti, kteří působí ve SPOLU déle a mohou tak poradit nováčkům, kteří s dobrovolnictvím začínají. „V koordinování jsem se vyloženě našla,“ prozrazuje Burianová, která by se ráda v budoucnu věnovala personální psychologii. 

Místo chemie ve Francii si vybrala psychologii v Brně

Sašu Pospíšilovou a Kateřinu Burianovou spojuje nejen projekt SPOLU, ale i studium na brněnské fakultě sociálních studií. Příběh, jak se dostaly ke studiu psychologie na fakultě sociálních studií, se však u obou liší.

Rodačka z Bratislavy Pospíšilová si nejdřív vyzkoušela studium v zahraničí. „Studovala jsem chemii ve Francii, ale vždy jsem si v hlavě pohrávala s myšlenkou studia psychologie,“ vzpomíná studentka.

Nechtěla studovat doma na Slovensku, proto si vybrala Brno, kde se rozhodovala mezi dvěma fakultami „Slyšela jsem, že studium psychologie na fakultě sociálních studií je modernější než na filozofické fakultě,“ vysvětluje Pospíšilová, proč si vybrala fakultu sociálních studií.

Burianová se o fakultě sociálních studií dozvěděla na brněnském studentském veletrhu Gaudeamus. „Ovlivnil mě rozhovor, který jsem vedla tehdy na Gaudeamu se studenty přímo z fakulty. Mířila jsem na personální psychologii, věděla jsem, že tímto směrem chci jít a ptala jsem se, která ze dvou fakult je pro mě lepší a zjistila jsem, že v magisterském studiu na fakultě sociálních studií se můžu věnovat přímo personální psychologii v profilaci psychologie práce. Takže to pro mě byla jasná volba,“ vzpomíná třeťačka. Obě studenty se shodují na tom, že velkou roli při výběru vysoké školy hrálo i Brno a jeho studentská atmosféra.

Praxe je povinná až na magisterském stupni

Psychologická praxe je na fakultě sociálních studií povinná až v magisterském studiu. Dobrovolníci ve SPOLU si však praxi mohou nechat uznat – za pětadvacet hodin dobrovolnické praxe dostanou jeden kredit.

Studentky Pospíšilová a Burianová si nedokážou představit, že by se do praxe zapojily až po bakalářském studiu, proto si SPOLU vychvalují. „Myslím si, že by mě praxe na magistru dost vyděsila, kdybych za sebou neměla žádné zkušenosti,“ konstatuje Pospíšilová.

Dobrovolnice občas udělají chyby, ale i těmi se poučí a jsou zkušenější. „Na chybování ještě teď máme nárok, člověk v bílém plášti s dokončeným studiem je na tom hůř,“ míní Burianová.

I když jsou obě studentky ve třetím ročníku bakalářské psychologie, s dobrovolnictvím rozhodně nekončí. Rády by si vyzkoušely i jiná odvětví aktivit, jako například aktivity spojené s pohybem nebo se čtením knih.