Ke štěstí mi stačí spacák a polívka z ešusu, tvrdí cestovatel

Pro mnohé nebezpečná aktivita, pro jednadvacetiletého studenta fakulty sociálních studií koníček, díky kterému poznává svět. Se stopováním začal Martin Hošek loni v létě v Itálii. Přestože tam zažil neochotu řidičů a frustraci znásobenou vysokými teplotami, nadšení pro stop ho neopustilo. Za necelý rok procestoval  už deset zemí. „V Itálii nám to moc nešlo. Stopovali jsme asi osm hodin, za tu dobu nám zastavilo jen jedno auto. Navíc bylo šílené vedro, téměř 40 stupňů,“ vzpomíná cestovatel, který se na svá dobrodružství vydává s kamarády nebo přítelkyní.

Po Itálii následovalo Bulharsko, Srbsko, Chorvatsko, Maďarsko, Rakousko, Arménie, Rumunsko nebo třeba Ukrajina. Nejvíce se mu ale líbilo v Gruzii. „Už po dvou minutách stopování nám řidiči zastavovali. V Gruzii je na stop dokonce větší spoleh než na autobusovou nebo vlakovou dopravu,“ dodává student, podle kterého jsou chudší země ke stopařům přívětivější. Většina východních zemí podle něj vítá turisty s otevřenou náručí.

V Gruzii prožil rovněž jeden ze svých nejšťastnějších okamžiků při cestování. Na cestě do skalního městečka starého tisíc let, nedaleko města Gori, narazil na velice sympatického řidiče. „Nakonec šel do skalního města s námi, volal přitom ženě, aby se jí pochlubil, kde je. Vyprávěl nám, jak tam byl kdysi na výletě se školou. Dokonce nám nabídl, že u něho pak můžeme přespat a koupil nám chleba,“ vypráví Hošek. Nabídky nakonec nevyužili, v cestě pokračovali dál. Jediné, co se mu na Gruzii nelíbilo, bylo časté kouření v autech a divocí psi. Podle mladého stopaře jsou totiž nebezpečnější než například vlci.

Zničené ukrajinské budovy ze zpráv dobře poznává

Těsně před vypuknutím války navštívil student Ukrajinu. Podíval se tak například do Lvova nebo Kyjeva. „Setkal jsem se tam je se samými milými lidmi. Když jsem jim řekl, že jsem z Česka, měli radost,“ vzpomíná Hošek. Zprávy o válečném konfliktu teď vnímá o to citlivěji, zničené budovy ze zpráv dobře poznává. Pár týdnů nazpátek se mezi nimi sám procházel. „Zvažuju, že až válka skončí, jel bych tam dobrovolničit,“ svěřuje se cestovatel a zarmouceně dodává, že ho současná situace opravdu velice trápí.

Stopování po Česku ho neláká. „Tady se orientuju, znám systém vlaků a autobusů. Nevidím v tom takové dobrodružství,“ říká student. Právě neznalost terénu a nečekané situace, do kterých se s přáteli v cizích zemích dostává, ho baví na cestování nejvíce. „Není to jako ve škole, kde musím napsat seminární práci, abych mohl ke státnicím a dostal titul. Na cestách musíte všechno řešit hned, výsledek práce vidíte okamžitě. Když vidíte, že vám zbývá poslední půllitr vody, musíte být vynalézaví a hledat způsoby, jak si v tu chvíli poradit,“ líčí Hošek s úsměvem. Dodává, že právě tyto výzvy ho baví.

Rizika stopování si cestovatel uvědomuje

Seznam věcí, které si sebou student bere na cesty, obsahuje jen pár položek. Vystačí si se stanem, karimatkou, spacákem, pár kusy oblečení a nádobím na vaření. Stan navíc nechává dobrodruh často doma. Pokud to počasí dovolí, přespává rád pod širákem.

Nebezpečnost stopování si uvědomuje nejen Hošek, ale také jeho rodina, která ho ale i přes obavy v jeho snech podporuje. Kamarádi reagují většinou s obdivem, tento způsob cestování jim podle studenta přijde cool. „Zdá se mi, že je to teď docela moderní. Mnoho vysokoškoláků se snaží žít méně konzumně. Líbí se jim tedy, že nevymetám jeden hotel za druhým,“ usmívá se nadšený stopař.

Kromě cestování zabírá Hoškovi hodně času práce a hlavně škola. V současné době studuje bakalářský stupeň sdruženého programu psychologie a sociologie. Z předmětů ho baví například Úvod do politické psychologie či Kulturní antropologie, zabrat mu naopak dávají biologicky zaměřené předměty.

Na fakultě si pochvaluje zejména lidský přístup učitelů. „Když se bavím se studenty jiných fakult a škol, vždy si stěžují na nějakého jednoho konkrétního učitele, který jim znepříjemňuje studium. Na fakultě sociálních studií jsem nic takového nezažil. Všichni jsou naopak nápomocní, milí a chápaví. Jsem tady spokojený,“ říká student, kterého čekají za rok státnice. Kam pak bude směřovat profesně, zatím netuší. V tom, jaké další země by rád navštívil, má ale jasno. Jeho vysněným místem je sever Indie. Láká ho tamní náboženská komunita i tradiční kuchyně. Za přírodními krásami by se zase rád vydal do Argentiny a Chile.