Netradiční kněz každým coulem. Natáčí dokumenty a učí žurnalistiku

Neortodoxní, moderní nebo také liberální. Těmito přízvisky běžně častují kněze, dokumentaristu a rozhlasového moderátora Jana Hanáka jeho přátelé. On sám se však nálepkám vyhýbá a říká, že Bůh vane, kudy chce. Naznačuje tím, že spíše než skálopevné lpění na náboženských dogmatech je mu bližší upřímná víra v Boha. Tento motiv stál také u zrodu nové dvanáctidílné série Zakázaný Bůh, kterou s kolegy natočil pro Českou televizi. „Chtěli jsme pojmenovat totalitní dobu pomocí příběhů věřících. Naším záměrem bylo vystopovat hodnoty, které přetrvávají ve vzorcích chování dnešní společnosti,“ přibližuje Hanák cíl pořadu, jenž vypráví o české katolické církvi za vlády komunismu. Své zkušenosti z dokumentaristické tvorby předává studentům na katedře mediálních studií a žurnalistiky, se kterou spolupracuje od roku 2004.

28. 3. 2021 Karolína Tomečková


Jan Hanák je knězem ve všem, co dělá. Věří, že mu tuto cestu přidělil Bůh. Foto: archiv Jana Hanáka

Bůh do jeho života vstoupil jako tajfun. Tak Hanák vzpomíná na své první intenzivní setkání s vírou, které se uskutečnilo v jeho čerstvých sedmnácti letech. K tomu, aby se dal na církevní dráhu, přispělo porevoluční uvolnění a návštěva promítání filmu Ježíš v brněnském kině Jalta. „Ten film je opravdu špatný, je to taková klasická sandálovka. Přesto byl pro mě tehdy prvním setkáním s božím slovem. Přicházel jsem jako skeptik a odcházel jako nekriticky nadšený učedník Ježíše Krista,“ vypráví Hanák. Po tomto zážitku měl jasno. Po úspěšném dokončení středoškolského studia si podal přihlášku na teologii do Olomouce.

Při vysokoškolských studiích se Hanák přichomýtnul k rozhlasové tvorbě. Ve druhém ročníku se mu do rukou dostala nabídka na moderátorskou pozici v nově vznikajícím Radiu Proglas. Hanákův zprvu skeptický postoj vůči rádiu pro křesťany vystřídalo nadšení. „Byl zázrak, že vzali takového eléva. Rozhlas mě úplně uchvátil. Vzápětí jsem šel na přijímačky na žurnalistiku a začal jsem ji souběžně studovat,“ popisuje kněz. Ještě v témže roce se Hanák přihlásil do konkurzu na moderátora Českého rozhlasu, kde si nakonec vybrali ke spolupráci ze čtyřiceti zájemců právě jeho. „Až později jsem se dozvěděl, že je primárně zaujal můj hlas, příjemný baryton, ne moje schopnosti,“ směje se dokumentarista.

Po čase se však dostavilo rozčarování. „Zjistil jsem, že novinařina je spíše rutina než kreativní činnost. Mě ale zajímalo, co se skrývá za slovy,“ vysvětluje Hanák svou potřebu jít hlouběji. Když se mu po kněžském svěcení naskytla příležitost natočit rozhlasový vánoční dokument, neváhal. „Záhy jsem začal tvořit čtyři až pět rozhlasových dokumentů ročně, dostal jsem i různá ocenění, což mě utvrdilo v přesvědčení, že má cenu to dělat,“ shrnuje kněz.

Studentům Hanák často klade na srdce, aby si při tvorbě audiodokumentů vybírali témata, která je nadchnou a přimějí pátrat v dosud neprobádaných vodách. Foto: archiv Jana Hanáka

Před sedmnácti lety vkročil Hanák na akademickou půdu jako kantor. Na katedře mediálních studií a žurnalistiky se velkému zájmu těší hlavně experimentální kurz Audiocafé, který otevřel spolu s kamarádkou Martinou Pouchlou. Základem výuky je společný poslech rozhlasových dokumentů a diskuze v prostorách kavárny divadla Husa na provázku. „Auditivní tvorbu lidé obvykle poslouchají při nějaké práci, což je škoda, protože jim unikne spousta nuancí. U soustředěného poslechu najednou můžete zavřít oči, imaginace začne pracovat a vám se v hlavě přehrávají obrazy,“ přibližuje výuku Hanák. Přestože se nyní poslech odehrává za obrazovkami počítačů, do kurzu se výjimečně mohlo přihlásit více studentů než v loňském roce. „Kolikrát jsme v reflexích od studentů četli, že ačkoliv se původně chtěli věnovat audiovizi, za jeden semestr s Audiocafé se z nich stali příznivci rozhlasu, protože zjistili, jak je to zajímavé a intimní,“ pochvaluje si pedagog.

Následovat Krista je možné v kostele i v lágru

Nejčerstvější dokument, na němž se Hanák podílel, nese název Zakázaný Bůh. Prostřednictvím několika příběhů významných tváří české katolické církve se vrací do období mezi roky 1948 až 1989. Prvotní impuls pro vznik dokumentu vzešel od hudebního skladatele a režiséra Zdenka Plachého při návštěvě hospody. „Uvědomili jsme si, že jsou určité společenské vzorce chování, které podle nás nikam nespějí. Dvacáté století bylo století diktatur nacismu a komunismu, což nás hodně poznamenalo. Mnohé společenské jevy, jako například rozbití dlouholeté křesťanské tradice a pokřivení našeho vztahu k pravdě a lásce, byly vepsány do DNA několika generací,“ přibližuje Hanák prvotní úvahy, které vyvrcholily natočením dokumentu. Pouhého převyprávění české totalitní historie se tak diváci nedočkají. V dokumentu se zrcadlí zejména filozofická rovina událostí.

Při natáčení Hanáka fascinovalo odhodlání, které si věřící i přes perzekuci udrželi. „Církve představovaly pro komunisty neakceptovatelnou konkurenci. Bolševik jim vzal formu, strhl ten baldachýn. Najednou se začaly slavit bohoslužby v lágru. Prostě na pryčně a v naprosté tmě, s kvašenou hrozinkou a kouskem oplatku, aniž by to někdo z bachařů věděl,“ popisuje Hanák nuzné podmínky vězněných katolíků. Podle Hanáka tak za totality vznikl nový proud církve, který fungoval vskrytu. „Ti lidé se museli rozhodnout, jestli se s formou tradiční bohoslužby ztratilo vše, anebo podstata zbyla. Oni se nedali a podstatu našli,“ vysvětluje dokumentarista.

Podle Hanáka jde povolání kněze ruku v ruce s dokumentaristikou. Mnoho jeho předchůdců, mezi nimi například i známý spisovatel Jakub Deml, se vedle služby církvi snažili zaznamenat dobu, ve které žili. Foto: archiv Jana Hanáka

Nejvíce jej zasáhl příběh skryté církve Koinotes, která byla na svou dobu velmi pokroková. „Fascinuje mě, že mezi nimi byli ženatí kněží, dokonce i několik žen vysvěcených na kněze. I dnes, poté, co se třicet let rekonstruuje církev, je něco takového nepředstavitelné,“ říká Hanák. Jednou z členek byla i Ludmila Javorová, jejímuž životu plánuje Hanák zasvětit budoucí dokument.

Na přípravě pořadu Zakázaný Bůh pracoval Hanák s kolegy deset let. Jedním z hlavních problémů, s nimiž se tvůrci potýkali, byl nedostatek peněz. „Kvůli tomu jsme se dlouho hledali. Mělo to ale přínos v tom směru, že projekt otesáváním různými tlaky uzrál,“ dodává Hanák.

Ve víře nacházím zdroj životní síly

Přestože Hanák kněžství nevnímá jako povolání, ale celoživotní stav, musel mu obětovat své ego, sny a představy. Největší překážka se mu postavila do cesty před dvanácti lety, kdy jej biskup přemístil z rodného Brna do Bohdalic na jižní Hané. „V tu dobu jsem několik nocí nespal, protože mi mozek šrotoval. Tehdy mě poprvé a naposledy napadla varianta, že bych odešel. Byla to chvilinka, až jsem se zděsil té myšlenky, a pak jsem si říkal ne, chlapče, to neuděláš. Ani se nenecháš převálcovat, ani nebudeš utíkat,“ vzpomíná Hanák. Nakonec se mu s příchodem na venkovskou faru otevřel jiný svět. Nejvíce si cení silných přátelských vazeb, které mu pomáhají v boji proti osobnímu vyhoření. „Obrovsky mě to otevírá různým duchovním hloubkám,“ uznává farář.

V létě kleriku střídá indiánský oděv. Jedním z Hanákových koníčků je organizace dětských táborů. Foto: archiv Jana Hanáka

Letošní Velikonoce vyhlíží s velkým očekáváním, představují pro něj důležitý rituál. „V období Velikonoc se snažím uchopit své špatné návyky, abych se mohl stát lepším člověkem,” říká Hanák. Důležité je pro něj vnímat hříchy jako možnost přimknout se k Bohu, aby ho osvobodil. „Kdy jindy než při této meditaci má člověk být zrozen,“ usmívá se kněz. Víra Hanákovi pomáhá přečkat také covidové časy. Na budoucnost se dívá s notnou dávkou optimismu. „Je to jedna z klíčových věcí pro život. Strach je démonický nástroj, jenom člověka svazuje. Bránit se mu mi umožnilo se svobodně nadechnout,“ uzavírá kněz.

Jan Hanák

O poslání kněze Hanák smýšlí jako o tom nejlepším, co se mu v životě přihodilo. Zapochyboval pouze jednou, když jej biskup nečekaně přemístil z rodného Brna na venkov. Foto: archiv Jana Hanáka

Jan Hanák se narodil v roce 1974 v Brně. Absolvoval teologii na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a žurnalistiku na téže univerzitě. Potom se přemístil zpět do Brna, kde studoval obor Sociologie na fakultě sociálních studií. Na kněze jej brněnský biskup vysvětil roku 2001. Působil ve Znojmě, Křižanově, Brně-Zábrdovicích a v Boskovicích. Od roku 2010 spravuje faru v Bohdalicích na jižní Hané. Hanákových online bohoslužeb se účastní až čtyři sta lidí včetně posluchačů z různých koutů světa. Tradičně se připojují například Hanákovi přátelé z Kanady nebo čeští krajané z rumunského Banátu.

Zaměřením je primárně kněz, avšak věnuje se i dokumentaristice a moderování. Na dokumentech většinou spolupracuje s Českým rozhlasem a Českou televizí. Je také držitelem několika ocenění. Za svůj první celovečerní snímek Oko bez světla se nepotěší získal cenu na festivalu Arts&Film Telč 2007. Z rozhlasové tvorby se řadí mezi jeho nejzdařilejší dokument Diptych, který vyhrál první místo na festivalu Prix Bohemia Radio 2016.

Hanák se podílel i na divadelních inscenacích a ve spolupráci s divadlem Husa na provázku moderoval například debaty Kabinet Havel, Husa klub nebo Café revoluce. Foto: archiv Jana Hanáka

Počínaje rokem 2019 vyučuje na katedře mediálních studií a žurnalistiky praktické předměty jako Audiocafé, Audio žurnalistika nebo Audio a video dokument, svoji spolupráci s katedrou ale zahájil už v roce 2004. Je také členem správní rady Nadace Veronica, která se zaměřuje na ochranu životního prostředí. Ve zbylém čase Hanák rád cestuje, ať už na slunný jih za podmanivým kouzlem oceánu nebo do hor, které pro něj symbolizují svobodu. „Já jsem opravdu heliocentrik, miluju slunce. Když můžu, jedu za ním,” říká kněz. K životní spokojenosti Hanákovi napomáhá i různorodost činností.  „Těch prací je v mém životě opravdu moc. Už jenom to, že se střídají, dodává mému životu dynamiku,“ pochvaluje si.

Řekli o něm

„Jan Hanák je na prvním místě kněz se širokým srdcem a s neméně širokým úsměvem. Je to mistr slova a mistr příběhů, které vetkává do dokumentární tvorby, ať už rozhlasové nebo televizní. Obdivuju na něm, jak dokáže lidi i vědomosti spojovat, tedy jeho umění kritické syntézy různých názorů, oborů a oblastí vědění. Je to člověk s hlubokým vnímáním lidství, s milosrdným pochopením pro křivolaké cesty života, kde nic není černobílé.“

Jan Krbec, rokytnický kněz a rozhlasový moderátor

„S Honzou Hanákem jsem se poprvé setkala jako mladičká redaktorka natáčející o mírně kontroverzním tématu pro současnou církev. Editor mi Honzu doporučil jako citlivého faráře, který je otevřený věřícím menšinám. Už tehdy se naplno projevil jako člověk s rozhledem, který má hodně co říct a má cit pro vyprávění. Ale také jako člověk přemýšlivý, empatický, s dobře seřízeným morálním kompasem. Všechny tyto vlastnosti propojuje jako pedagog i jako dokumentarista, což jsou role, ve kterých jej vídám nejčastěji, a to při společné výuce na univerzitě. Po jeho boku se sama neustále učím, jak přemýšlet o audiu, což je naše společná vášeň, i jak motivovat a vést studenty.“

Martina Pouchlá, kolegyně, reportérka a dokumentaristka Českého rozhlasu

„Detailnost, srdečnost, inspirace, to jsou tři vlastnosti, kterými pan Hanák vyniká. Při studiu jsem s ním absolvovala už vícero předmětů. Všechny mají dva společné rysy – radost a inspiraci. Předmět Audio a video dokument mi v podstatě změnil život. Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, že bych se v budoucnosti věnovala dokumentu. Učitel Hanák mi však pomohl si k dokumentární tvorbě vytvořit lásku. Drobnosti a spojitosti, kterých si dokáže všimnout, jsou u lidí velmi vzácné. Jsem vděčná za to, že se studenty sdílí svou vizi a pomáhá jim vidět svět trochu jinak.“

Barbora Sčensná, studentka žurnalistiky

Více článků

Přehled všech článků

Používáte starou verzi internetového prohlížeče. Doporučujeme aktualizovat Váš prohlížeč na nejnovější verzi.