V loňském roce jsem překonala veškeré své strachy a vyrazila si splnit svůj velký sen, kterým byla cesta do Spojených států amerických. Vyjela jsem na program Work & Travel přes jednu z agentur působících v Česku a na Slovensku. Po čtyřech měsících za velkou louží jsem se vrátila tak nadšená, že jsem tam letos prostě musela vyrazit znovu. Na konci května jsem se sbalila a vyrazila vstříc resortu Mohonk Mountain House ležícímu asi dvě hodiny od New Yorku. Na místo, kde se odehrála spousta mých životních zážitků.
Loni se v resortu kousek od New Yorku sešla opravdu výborná parta lidí z celého světa. Rozuměli jsme si a zažili jsme toho spolu tolik, že by to vydalo na knihu. Všichni byli otevření, přátelští a já doufala, že tomu tak bude i letos. Zároveň mi však bylo jasné, že to nebude stejné, jelikož ne všichni se rozhodli do resortu vrátit jako já. To jsem ze začátku nesla těžce. Člověk má spoustu vzpomínek a nechce přijmout fakt, že stejně jako lidé, i to místo se mění. Začátek léta pro mě tak byl poměrně těžký. Prošla jsem si několika krizemi, nemohla jsem se naladit na stejnou notu s dalšími účastníky programu. Oporou mi tu naštěstí byl přítel a nejlepší kamarádka. Přibližně po měsíci jsem tak přijala fakt, že toho letos nezažiju tolik jako loni. Částečně to však bylo i mnou, protože od loňského léta jsem se i já sama změnila. Hodně jsem se o sobě naučila, získala spoustu zkušeností, poznala nové lidi.
Druhou velkou ranou pro mě byl přístup resortu, který se oproti mé minulé zkušenosti rapidně změnil. Všechno bylo najednou problém, všechno bylo zakázané. Najednou se nemůžeme shromažďovat na pokojích i na chodbách nebo už nesmíme vycházet večer z pokoje. Každý týden jsme čekali, kdy přijde e-mail s tím, co nám zakazují tentokrát. Kromě toho jsme ani ze začátku nedostali tolik pracovních hodin jako loni. Musím ale říct, že po nějaké době se to ustálilo a zlepšilo. I tak jsou tu mnohem striktnější pravidla, než si pamatuju. Více o našich problémech v prvních dnech si můžete poslechnout v podcastu Na dvě věci.
Náplní mé práce zpočátku bylo hlavně udržovat vše připravené tak, aby číšníci měli dostatek skleniček, hotovou kávu, příbory, mléka v lednici nebo třeba dost ubrousků či ubrusů. Sem tam jsem s přípravami pomáhala i já. Když byla restaurace plná, museli jsme uklidit špinavé stoly a připravit je pro další strávníky.
Po pár týdnech mě však náš manažer přesunul na pozici servírky, kterých byl v tu dobu nedostatek. Této práce jsem se obávala už od loňského léta, ovšem nakonec jsem si ji zamilovala. Večerní směny jsou sice krátké, ale náročné. Můžu se vyspat a mám až do páté hodiny večerní volno, o to intenzivnější ale směna je. Práce spočívá v nošení velkých táců s talíři na rameni a servírování hostům. Nutno podotknout, že je podpíráte pouze jednou rukou, v druhé totiž máte stoličku, kterou si jednou rukou rozložíte a na ni tác položíte, když dorazíte ke stolu. Někdy mám na tácu až devět talířů, jindy jen dva. Záleží na obsazenosti restaurace. V posledních týdnech je to však náročné a každý večer nosíme a servírujeme jídlo čtyřem až pěti stovkám lidí.
Na směně nás je většinou šest a servírujeme předkrm, hlavní chod a dezert. Práce je náročná, ale dá se naučit rychle. Jde především o balanc a znalost rozmístění stolů. Restaurace je rozdělená na sekce a v každé z nich je asi pět stolů, je tak nutné vědět, na kterou stranu jít. V kuchyni máme mapu, protože si to opravdu nelze zapamatovat, a hlavně se to často mění v závislosti na počtu hostů. Někdy mají speciální požadavky, musíme spojit stoly dohromady a podobně. Pokud mám ranní směny, jsem většinou u bufetu, kde chystám a doplňuju jídlo. Někdy mám možnost dělat vafle, servírovat zmrzlinu nebo krájet steak, většinou však běhám a doplňuju pokrmy. Sem tam je to opravdu náročné. Většinou denně naběhám kolem osmi kilometrů.
Když mám den volna, většinou ho trávím odpočinkem. Hodně spím, sleduju filmy nebo si čtu. Ráda pozoruju západ slunce, chodím do posilovny, na pláž nebo na lodičky, které tu na resortním jezeře máme. Občas si s ostatními zajedeme do přilehlého městečka na jídlo, do kina nebo jen tak nakoupit do supermarketu. Jelikož máme blízko New York, výjimkou nejsou ani výlety. Pravdou však je, že jsem v srpnu měla vždy jeden den volna za týden, a tak bylo třeba spíše nabrat síly než někam jezdit.
Věc, která vždy všechny ohledně pobytu v Americe zajímá, jsou peníze. Často se také říká, že v USA je levněji. Fakt je, že si tu vyděláte víc. Na mé pozici se jedná o dvacet dolarů za hodinu a když si vezmete, že jídlo v restauraci tu stojí kolem patnácti až pětadvaceti dolarů, vychází to o něco lépe než v České republice. Kávu koupíte za pět dolarů, což je v přepočtu opravdu hodně, ale když si vyděláte za hodinu čtyřikrát tolik, až tolik vám to nevadí. Týdně se má výplata pohybuje okolo 650 dolarů, což je něco okolo čtrnácti tisíc korun. V loňském roce se mi podařilo za celé léto vydělat asi deset tisíc dolarů. Není tak důvod se bát, že byste si domů nic nedovezli. Zaplatila jsem program, procestovala celý západ Spojených států, vůbec jsem na peníze nemyslela, a přesto mi zbyly asi dva tisíce dolarů. Další rok v březnu vám navíc vrátí daně, které nejsou úplně malé. Já takhle dostala zpět tisíc dolarů. Letos ještě přesnou částku netuším. Strach o peníze tu však rozhodně nemám. Pokud by vás zajímalo více o tom, kolik takový program stojí, či místní ceny, můžete si poslechnout epizodu našeho podcastu.
Hodně lidí se mě často ptá i na to, jací jsou Američani jako lidé. Pravdou je, co se říká – neustále se smějí a ptají se vás, jak se máte. Pro nás fráze „hi, how are you” automaticky znamená otázku, jak se máme. Pro ně je to ovšem pouze pozdrav, kde nečekají na odpověď, která je vlastně vůbec nezajímá. Stejné je to s úsměvem. Jsou k vám vřelí, milí, smějí se, ne vždy je to však upřímné. Pokud se tak na vás Američan směje a ptá se vás, jak se máte, nemusí to nutně být tak, jak se zdá.
Zároveň se jedná o poměrně hodně konzumní společnost, což podporují i ceny například v obchodech s oblečením. Okusila jsem to i já sama, loni jsem si tu nakoupila nemálo kusů na české poměry levného oblečení.
Zajímavost na závěr. Místní často vypadají starší, než jsou. Lidé, kterým byste hádali v Evropě pětadvacet, mají sotva osmnáct. Naopak Mexičané vypadají o dost mladší. Pravděpodobně je to tak kvůli množství stresu a americkému způsobu zpracování jídla, ze kterého nejsme příliš šťastní. Jídlo tu totiž nemá vůbec žádnou chuť. Dalo by se tu tak říct, jste to, co jíte. Nebo spíš vypadáte podle toho, co jíte.
Jedná se o program pro vysokoškolské studenty, kteří touží po vycestování do zahraničí a zároveň si přitom chtějí něco vydělat. Nejčastěji se takto lze podívat do Spojených států amerických, kde mohou účastníci poznat tamní kulturu a najít si přátele z celého světa. Vyjet je však možné pouze přes agenturu. V České republice jich je pouze hrstka. Patří mezi ně Smallerearth, ATEP nebo například Czech Us. Účastníci pracují na různých pozicích, záleží přes jakou agenturu vyjedou. Mohou pracovat v resortu, kempu, národních parcích, ale i ve stánku na pláži či jako plavčíci.
Nejdůležitějším krokem, od kterého se vše odvíjelo, byl výběr agentury. Moje volba padla na Smallerearth, která nabízí studentům nejpřijatelnější podmínky pro platbu programu. Část totiž zaplatíte v Česku, zbytek potom z vaší výplaty v USA. Také jsem si musela vybrat, zda chci vyjet na léto do kempu nebo do resortu. S kamarádkou jsme se rozhodly pro resort, protože nás práce v kempech zase tolik nelákala. Potom následovala registrace, vstupní pohovor, kdy jsem zjistila, co od toho čekat, a hromada papírů. Pak už jen zbývalo vybrat si resort, kde budeme celé tři měsíce pracovat, a naše volba padla na ten nejbližší k městu New York.
Jak vyjet na Work & Travel do USA + moje zkušenost //Smallerearth
Asi už bych nejela. Letos je má zkušenost mnohem více negativní než pozitivní. Navíc mi tu hodně věcí chybí. Naučila jsem se ocenit Evropu a to, co mám. Všichni si myslí, že v Americe je všechno super, ale vlastně to tak vůbec není. Zkušenost dobrá, ale dvakrát stačilo.
V Americe mi určitě nejvíce chybí kvalitní jídlo. Všechno jídlo je smažené, nemá chuť, prostě není vůbec dobré.
Nejvíce mi budou chybět kamarádi a hotel, ve kterém pracuju. A taky procházky k jezeru, které jsem si hodně oblíbila.
Program mi dal spoustu kamarádů, naučil mě hodně o mně samotné – mé silné a slabé stránky. Ujistila jsem se, že zvládnu spoustu věcí sama, dokážu se o sebe postarat, cokoliv si zařídit. Hodně jsem se za těch pár měsíců posunula. Zlepšila jsem se taky v angličtině, poznala novou kulturu, začala jsem si více vážit toho, co mám doma. Nejvíce jsem vděčná za to, že jsem díky programu potkala svého přítele a získala mnoho mezinárodních přátel. Taky mám nespočet cestovatelských zážitků.
Kolik může stát studenty dobré a kvalitní jídlo v centru Brna? Z jakých surovin je a z kolika možností mají na výběr? Přinášíme průvodce menzami, které jsou udržitelné i veganské.
Digitální marketing jako jedno z témat projektů Erasmu+. Jak neformální vzdělávání podporuje mladé v profesním i osobním životě? O své zkušenosti se dělí účastníci.
