S některými částmi Bible mám problém, říká farářka a doktorandka

Jak se vám daří skloubit roli studentky, matky a farářky? 

Nejdřív jsem byla farářka, pak se mi narodil první syn, a když jsem se přestěhovala do Brna, začala jsem studovat navazující magisterský program Environmentální studia na Masarykově univerzitě. V něm teď pokračuju i na doktorátu. Přicházelo to tedy postupně, když jsem uznala za vhodné, že by se to dalo zvládnout. Nebylo to vždycky jednoduché, ale nějakým zázračným způsobem jsem to vždycky dokázala. 

Proč jste se rozhodla pro další vysokoškolské studium?

Ochrana přírody mě zajímá, chtěla jsem mít možnost se k tomuto tématu vyjadřovat odborně. Po studiu environmentalistiky jsem navíc pokukovala už v době, kdy jsem žila v Praze, ale protože tam nabízeli jen prezenční formu, bylo jasné, že musím do Brna. Jeden večer jsem seděla u počítače a vyskočila na mě reklama na studium na fakultě sociálních studií. Bez přemýšlení jsem vyplnila přihlášku. Starší syn už tehdy chodil do školky, takže jsem na to měla prostor.

Studovat vysokou školu se dvěma dětmi je ale přece jen složitější. Nebo ne? 

Ano, se dvěma dětmi, a navíc v době nouzového stavu, je to samozřejmě těžší. Studijní povinnosti často dodělávám po nocích, na poslední chvíli. Doktorské studium navíc není příliš přizpůsobené rodičům. V současné době například složitě řeším splnění zahraničního pobytu, což je jedna ze studijních povinností. Moje profese ale nemá typickou pracovní dobu. Tvořím si ji sama podle aktuálních požadavků, takže to zvládám. 

Co je tedy náplní vaší práce? 

Mám na starosti brněnský kostel Husův sbor v Botanické ulici. Sloužím bohoslužby a pracuju s lidmi – oddávám, křtím, pohřbívám, starám se o nemocné a o ty, kteří potřebují duchovní službu. Občas mě také kontaktují lidi, protože si chtějí popovídat. Také spolupracuju s médii, pravidelně píšu a také namlouvám zamyšlení pro Český rozhlas nebo rádio Proglas. 

Co vás na práci farářky nejvíc baví? 

Líbí se mi, že je to práce s lidmi. Potkávám spoustu milých lidí se zajímavými životními příběhy. Baví mě je provázet při zásadních životních událostech. Dělá mi radost, když vidím, že jsem někde užitečná a že moje přítomnost pomáhá. Duchovní poznání mě naplňuje celý život, je skvělé, že se tím můžu živit.  

Spousta lidí si jako faráře představí pouze muže...

Když někam přijdu a řeknu, že jsem farářka, spousta lidí je překvapená, protože se s farářkou třeba ještě nesetkala. Někteří ani neví, že v Církvi československé husitské můžou sloužit ženy. Proto působím na veřejnosti a snažím se bořit stereotypy. Mám pocit, že společnost vnímá církev jako příživníky, kteří státu berou peníze. Lidé si myslí, že farář odslouží bohoslužbu a většinu týdne má volno. Má práce je však svým způsobem neustálá služba. Od té doby, co mám děti, si to ale snažím více hlídat. Chci mít prostor i dostatek energie na rodinu.

Před časem jste se rozhodla studovat středoškolský obor pivovarnictví. Jak vás to napadlo?

Chtěla jsem umět nějaké řemeslo. Nemyslím, že se podnikání a duchovní činnost vzájemně vylučují. Je to podle mě jedna z možností, jak částečně živit kostel. V zahraničí je to docela běžné. Kláštery vaří pivo a prodej slouží k tomu, aby farnost mohla rozvíjet svou činnost. Pivovarnictví je mi blízké, ovšem uvědomuju si, že to u nás v církvi není tradice. Pokud bych však jednou chtěla mít farní pivovar, musela jsem někde začít. Kvůli druhému synovi Vašíkovi jsem ale studium přerušila. Zbývá mi dokončit maturitní ročník.  

Máte opravdu široký záběr zájmů. Kdo je tedy Sandra Silná? Farářka, pivovarnice nebo studentka?

Hlavně farářka, to je moje práce. Zároveň ale cítím potřebu rozdávat energii do více stran. Všechno, co dělám, spolu souvisí – řemeslo, péče o kostel a lidi, environmentální studia a duchovní poslání. Snažím se věnovat takzvané ekoteologii a celostnímu přístupu, který podporuje důležitost péče o celé stvoření, nejen o lidskou duši, ale i o přírodu.

Práci farářky jsem dlouho odmítala

V Praze jste studovala na husitské teologické fakultě, farářkou jste se ale stala až později. Tehdy vás to nelákalo?

Na husitské teologické fakultě jsem studovala judaistiku, hebrejštinu a židovskou kulturu. Už tehdy jsem se zajímala o spirituální život a duchovní praxi různých náboženství. Stát se farářkou ale nebyl můj plán, taková nabídka přišla až později. Dokonce jsem ji dlouho odmítala. Původně jsem totiž chtěla využít svých jazykových znalostí, cestovat a pracovat v gastronomii. Když jsem ale nabídku na práci farářky dostávala opakovaně, rozhodla jsem se to zkusit. 

Proč jste si vybrala Církev československou husitskou?

Práci farářky mi nabídl vlašimský farář a benešovský vikář Zdeněk Krušina, a protože působil v Církvi československé husitské, nechala jsem se pokřtít tam. Kdyby mě oslovil někdo z Českobratrské církve evangelické, pravděpodobně bych byla pokřtěná u evangelíků. Všichni křesťané se shodneme na tom, že Bůh je jen jeden, takže mi bylo jedno, ve které protestanské církvi se nechám pokřtít. Církev československá husitská je ale mnohem liberálnější než ostatní a pro mě je svoboda opravdu důležitá. 

Máte pocit, že by se i ostatní církve měly více liberalizovat? 

Každá církev se podle mě snaží být „tělem Kristovým“ a „obrazem Božím“, ne vždycky se to ale daří. Tvoří ji lidé a ti jsou různí. Netroufám si ale mluvit za ostatní církve. Je dobře, že je nabídka tak pestrá. Každému vyhovuje něco jiného.

Co se vám nelíbí na jiných církvích? 

Některá církevní společenství omezují člověka a argumentují tím, že to tak Bůh chce. Nemyslím, že to je svobodné jednání. Pokud to ale někdo takhle cítí, žádné volání po svobodě nepomůže. Vážím si toho, že existuje i naše církev, kde má svoboda svoje místo. Nemáme ani celibát. Naše církev se nemíchá do toho, s kým a jak žijete. Nevadí nám ani soužití stejnopohlavních párů. Proč bychom to řešili, když je člověk šťastný? 

Bibli nelze vykládat doslovně

Před časem jste se rozhodla potetovat. Ani to vaší církvi nevadí? 

Jsem si jistá, že nejsem jediná potetovaná farářka. Na druhou stranu je pravda, že mi tetování někteří věřící párkrát vyčítali. Ve Starém zákoně se píše, že si muži nemají zdobit tělo tetováním. Je to ale rituální náboženský předpis, který souvisel s tehdejším dobovým uspořádáním a praxí duchovního života. Bible je kniha plná obrazů, podobenství a různých přirovnání. Není možné ji číst a vykládat doslovně. Je potřeba nad ní přemýšlet a vnímat dobový kontext. Lidé občas mají pocit, že to, co je v ní popsané, je svaté, a že není třeba nad tím dál přemýšlet. Podle mě to ale takhle nefunguje. Bible obsahuje zajímavé odkazy a příběhy, ale také spoustu zvěrstev. S některými místy mám zkrátka problém a je pro mě těžké je přijmout. 

Jaká místa máte na mysli? 

Neztotožňuju se s částmi, které vypráví o zavržení. Nelíbí se mi výklady, podle kterých část lidí bude vyzdvižená a část zavržená. Bůh je tady pro všechny, nestaví se zády ani k hříšníkům. Každý v sobě máme Boží světlo, je jen na nás, jestli se snažíme být dobrým nebo špatným člověkem. Nebe není jen pro vyvolené. Takový přístup do jisté míry podporuje sektářského ducha, rozděluje věřící a udržuje lidi v poslušnosti.

Je v pořádku, když se věřící snaží přimět lidi ve svém okolí, aby se k jejich církvi připojili?

Na osamělého člověka, který hledá útěchu a podporu, to asi může zafungovat. Mně je to ale nepříjemné, nemám to ráda. Na Moraváku kolikrát vídám lidi, kteří vykřikují hesla z Bible a argumentují tím, co Bůh chce a co nechce. Nemyslím si, že je to vhodná cesta. 

Jaký způsob je tedy vhodný?

Ráda vyprávím svůj příběh, ale jen těm, kteří ho chtějí slyšet. Nikomu ho nenutím. Snažím se o kritické myšlení a zajímám se o vědu, není mi proto příjemné někoho lámat, aby vstoupil do církve.

Říkala jste, že se zajímáte o vědecké poznání. Nedostáváte se tak někdy do rozporu s náboženstvím?

Sousta vědců je zároveň věřícími. Poznání má svoji hranici, za níž je vždycky prostor pro víru. Nenacházím tam rozpory. Není ale možné popírat fyzikální zákony. Proč bych to měla dělat, když vidím, že fungují.