Studentka vyhrála boj s anorexií, dnes o poruchách příjmu potravy přednáší

Nafukovací balónek. Na jeho příkladu popisuje jednadvacetiletá Magdaléna Krátká, jak u ní začala mentální anorexie. „Ze dne na den se anorektičkou nestanete. Jeden vdech do balónku je jako jedna menší příčina, něco, co vás trápí. Poslední vdech, po kterém balónek praskne, je spouštěč nemoci. Může jít o maličkost, například když zjistíte, že vám jsou malé kalhoty,” vysvětluje studentka.

Mentální anorexii propadla Krátká ve čtrnácti letech, kdy se jí rozvedli rodiče. Zároveň se v té době musela přestěhovat do nového města a její sestra, s kterou měla velmi blízký vztah, odletěla do zahraničí. „Jednoho dne jsem si stoupla na váhu a měla jsem dvě kila dole. Líbilo se mi to a chtěla jsem hubnout dál. Nikdo mě v tom nezastavil,“ vzpomíná vysokoškolačka, která začala jíst stále menší porce. Každý den chodila na basketbalové tréninky, po kterých pak ještě cvičila doma.

Podle studentky vedlo k prohlubování problému také to, že o poruchách příjmu potravy tehdy nic nevěděla a neměla s kým situaci řešit, promluvit si o ní. „Celou dobu jsem si říkala, že anorektička nejsem. Kdybych o nemoci věděla více nebo mi někdo řekl, že to, co dělám, je špatně, byla bych možná v pořádku,“ myslí si Krátká.

Jedla stejně velké porce jako kojenec, několikrát zkolabovala

Nejnižší váha, na kterou se při svých 167 centimetrech dopracovala, byla třicet osm a půl kilogramů. Několikrát dokonce zkolabovala. „Mamka už nevěděla, co se mnou. Chtěla mě nechat hospitalizovat, což se ale nakonec nestalo,“ vypráví Krátká. Z poruch přijmu potravy se podle ní dostane člověk jedině ve chvíli, kdy sám chce. Nevěřila, že by jí léčebna pomohla. Obávala se, že po návratu by její problémy začaly znovu.

Kvůli anorexii měla problém s hledáním přátel nebo návštěvami restaurací. Celý svůj denní program si plánovala podle jídla. „Když jsme šli do restaurace, musela jsem to vědět minimálně týden dopředu. Potřebovala jsem si předem rozmyslet, co si objednám,“ říká studentka. Její jídelníček se skládal jen ze zdravých jídel, jedla extrémně malé porce. „Byly asi podobně velké jako ty, které dostává má desetiměsíční neteř,” dodává Krátká.

O svých problémech nedokázala mluvit, styděla se za sebe

V šestnácti letech vystřídalo anorexii záchvatovité přejídání a bulimie – nemoc, při které se jídlo zvrací. „Strašně jsem se styděla. Přes den jsem nejedla a večer přišel záchvat. Za dvě hodiny jsem dokázala sníst tolik jídla, co by jiným vydrželo na tři dny. Potom mi bylo špatně, ležela jsem v posteli, brečela jsem. Nemohla jsem spát, bylo mi pořád strašné vedro, zvracela jsem,“ vzpomíná Krátká, která tehdy za rok a půl přibrala třicet pět kilo.

Motivací, proč s poruchami příjmu potravy bojovat, byl kluk, který se jí líbil. Chtěla se mu líbit, začala na sobě mentálně i fyzicky pracovat. Přiznat si, že byla nemocná, si dokázala, až když se z poruch příjmu potravy dostala. „Nikdy se toho úplně nezbavím. Teď jsem ve stabilizovaném stavu. Zdraví nejste nikdy, může se to kdykoliv vrátit. Jídlo je pro mě stále velkým tématem, pořád jsem velice sebekritická,“ přiznává dívka.

Šíření osvěty o poruchách přijmu potravy pomáhá i jí samé

O svých zkušenostech nyní přednáší studentka fakulty sociálních studií na základních a středních školách. Nejčastěji třináctiletým až šestnáctiletým žákyním. Kromě svého příběhu jim prezentuje také fakta a data o poruchách příjmu potravy. „Preferuju přednášení dívkám. Kluci si z toho často dělali srandu, obzvláště z fotek mé postavy ve spodním prádle. Dívky se také za mužské přítomnosti méně otevřely, “ vysvětluje studentka. Pro šíření osvěty používá i svůj instagramový účet megahealthyfood. Povídání o špatných zkušenostech je podle ní to nejlepší, co může udělat. „Že šířím osvětu a dělám dobrou věc, pomáhá zároveň i mně samé,“ dodává Krátká.

Poruchy příjmu potravy, specificky anorexie, provází studentku psychologie celým studiem. Ráda by o ní napsala bakalářskou práci a věnovala se klinické psychologii, díky které by strašáky ze své minulosti mohla pomáhat léčit. „Nikdo vám nepomůže lépe, než ten, kdo si prošel tím samým,“ zakončuje odhodlaná studentka.