Studentka žurnalistiky ve volném čase pomáhá lidem s autismem

Vše začalo v září 2019, kdy Kadlčíková hledala krátkodobý přivýdělek ke studiu. Primární pro ni bylo, aby jí brigáda dávala smysl a byla prospěšná pro společnost. Dostala se tak k asistování lidem s poruchami autistického spektra. Pomohl jí přitom karierní portál Masarykovy univerzity JobCheckIN, kam ji odkázal kamarád vypomáhající ve stacionáři. Po reakci na inzerát od organizace Paspoint se sešla s vedoucím asistencí a absolvovala několik školení, kde se více seznámila s projevy poruch autistického spektra a naučila se, jak se svěřenci zacházet. S poruchami autistického spektra se ale Kadlčíková poprvé setkala už na střední škole. „Můj spolužák měl Aspergerův syndrom, a to ve mně podnítilo zájem porozumět, jak lidé s těmito poruchami nahlíží na svět,“ vzpomíná asistentka. Pozitivně ji ovlivnila také její babička, která pracovala jako speciální pedagožka ve školce pro děti s poruchami zraku. „V dětství jsem tam trávila volné chvíle, a v tom prostředí jsem se cítila jako doma,“ vypráví studentka.

Asistencemi stráví přibližně osm hodin týdně. Na starost má aktuálně dva klienty – jedenáctiletou Aničku a Jindru v předškolním věku. „Asistuju hlavně dětem, což mi vyhovuje, protože jsou zvídavé a můžu je mnohému naučit. Baví mě provázet je ve zdánlivě banálních životních situacích, kterým ale tolik nerozumí. Musím třeba pečlivě vysvětlovat, proč má autobus zpoždění nebo proč jdeme jinou cestou než obvykle,“ přibližuje Kadlčíková. V minulosti si vyzkoušela i práci terénní pracovnice pro ochrnutou dospělou klientku. „Někdy se ve veřejném prostoru zapomíná na znevýhodněné lidi. Tato zkušenost mi pomohla uvědomit si, jakým fyzickým překážkám musí čelit,“ vysvětluje studentka. Po čase ale od této spolupráce upustila, protože pro ni byla příliš fyzicky náročná.

Náplní asistencí dětem s poruchami autistického spektra je vyzvedávat svěřence ze školky nebo školy a poté s nimi trávit několik hodin. Harmonogram Kadlčíkové se den ode dne liší, často ale s dětmi hraje hry, sportuje nebo chodí na zmrzlinu. Naprostým základem je být při práci flexibilní a vyhovět potřebám klienta. „Každá asistence je úplně jiná. Záleží vždy na naladění člověka, se kterým asistence zrovna mám. Důležité je dodržet základní návyky, protože lidé s poruchami autistického spektra těžce snáší odchylky od rutiny,“ popisuje mladá opatrovnice. Do výběru programu zasahují také rodiče, se kterými Kadlčíková průběžně konzultuje všechny významné změny.

Přestože se rozložení klientů může po čase měnit, Kadlčíková preferuje, když může asistovat jednomu člověku delší dobu, aby se vzájemně více poznali. Navázat přátelské pouto se jí podařilo s Aničkou, kterou má nyní v péči deset měsíců. „Ze začátku si mě oťukávala a chovala se nesměle, protože jsem byla v jejím světě naprostým nováčkem. Po čase jsme si ale na sebe hodně zvykly, oblíbila jsem si ji a myslím, že i ona mě,“ říká studentka.

Pandemie koronaviru však přinesla asistenčním službám značné komplikace. S uzavřením škol, sportovišť a dalších podniků čelila Kadlčíková výzvě, jak naložit s Aniččiným volným časem. Jako řešení se nabídly procházky v přírodě. „Anička je zdatná turistka, když se do toho opře, sotva jí stačím. Hned několikrát jsem naplánovala poměrně dlouhý okruh na okraji Brna a Anička byla tak rychlá, že jsme jej pokaždé ušly v rekordním čase,“ směje se Kadlčíková. Největší výzvou při asistencích je způsob, jakým Anička komunikuje. Odmítá totiž mluvit česky a používá vlastní jazyk, který je doposud velkou záhadou i pro její rodiče. „Těžko se to popisuje, jsou to hodně neurčité zvuky nebo třeba náhodné slabiky typu gaga, gogo. Někdy je složité rozklíčovat, na co myslí, zároveň mě to ale fascinuje. Mým pokynům rozumí a reaguje na ně, i když velmi specifickým způsobem,“ popisuje pomocnice.

Na zkušenosti s asistencemi si Kadlčíková nejvíce považuje, že se naučila trpělivosti a získala schopnost řešit nečekané situace s klidnou hlavou. „Jsem povahou cholerik, ale v této práci není prostor panikařit. Musela jsem se vždy vzchopit a být tam pro toho druhého, aby měl pocit bezpečí,“ vysvětluje. I při nejlepší snaze se podle ní totiž nejde vyhnout komplikacím, jako je například pláč. Špatně nesla také zážitek z podzimních asistencí, kdy jí klientka náhodně vystřelovala rukou do obličeje. Na svou práci ale není sama. Vždy se může obrátit na podpůrné skupiny, kde sdílí své zkušenosti s odborníky z řad psychologů i s ostatními kolegy.

Studentčin zájem o lidi s poruchami autistického spektra se promítl i do výběru tématu bakalářské práce o terapii uměním. Pomocí série rozhovorů pro kulturní čtrnáctideník A2 v ní přiblížila, jak se autisté vyjadřují malbou, divadlem nebo hudební tvorbou. Inspiraci přejala také z kurzu o komunitním umění, který absolvovala na Erasmu v Nizozemí. „Lidé, kteří arteterapii, muzikoterapii a dramaterapii praktikují, nemusí být vzděláním nutně umělci. Spíš mají k umění blízko, protože jim pomáhá překonávat sociální překážky a odbourávat traumata,“ popisuje autorka. Dodává, že na tomto principu funguje například zlínské inkluzivní divadlo Tyátr ModroDiv. „Z rozhovorů vyplynulo, že i lidé s poruchami autistického spektra se dokážou úžasně umělecky vyjadřovat, pokud k tomu dostanou prostor. Takové terapie pro ně můžou být velmi prospěšné, ale zatím se o nich ve společnosti málo ví,“ shrnuje výsledky práce Kadlčíková.

I když původně měla Kadlčíková v plánu pracovat jako asistentka pouze půl roku, práce jí k srdci přirostla natolik, že v organizaci Paspoint nakonec zůstala i s přestávkou na Erasmus rok a půl. Nyní se rozhodla asistence přerušit. Aby mohla pokračovat dál, musela by totiž absolvovat rekvalifikační kurz. Nařizuje to zákon o sociálních službách, podle kterého má každý pracovník v sociálních službách povinnost splnit rekvalifikační kurz do osmnácti měsíců od zahájení pracovního poměru, pokud ho už neměl hotový předtím. Paspoint je ochotný kurz asistujícím studentům zaplatit, vyžaduje od nich ale záruku, že v organizaci ještě nějaký čas vydrží. „Zavázala bych se tím k dalším dvěma rokům asistencí. Momentálně je pro mě z pozice studenta těžké plánovat tak dopředu, ráda bych se proto zaměřila hlavně na studium, které mě velmi baví,“ uzavírá Kadlčíková.