Emeritní profesorka: Koronavirová krize nesmí zastínit tu environmentální

Společnost se potýká s koronavirovou krizí a je jí tak uhranutá, že zapomíná na základní existenční ohrožení krizí environmentální, soudí socioložka a bioložka Hana Librová, která se stala první emeritní profesorkou Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity.

23. 11. 2020 Marie Drahoňovská


<em>Hana Librová na exkurzi se studenty environmentálních studií. Librová je profesorkou sociologie, ale vystudovala i biologii, jejíž základní pravidla jsou podle ní nezbytná i pro pochopení environmentálních problémů. Foto: archiv katedry environmentálních studií</em>

Librová je průkopnicí environmentálních studií v České republice, zakladatelkou katedry environmentálních studií a autorkou literární trilogie o životním způsobu pestrých, lidí, kteří se rozhodli žít ve skromnosti. Počínaje podzimním semestrem ukončila Librová svou učitelskou kariéru. Se studenty na seminářích často diskutovala o tom, jak informovat o environmentálních problémech, zda strašit či nestrašit a zda k jejich řešení přispěje spíš změna životního způsobu jedince nebo je nutná změna systému. Tyto otázky jsou aktuální právě i v kontextu koronavirové krize. „Kladu si otázku, proč je povinností médií a politiků dávat občanům o covidu pravdivé informace, zatímco environmentální data se mají dávkovat opatrně,“ pozastavuje se environmentalistka nad nekonzistentním přístupem aktérů k tématům, která si jsou v lecčem podobná.

Říkáte, že společnost kvůli koronavirové krizi zapomíná na environmentální krizi. Nemůže naopak řešení koronavirové pandemie napomoct i k řešení environmentálních problémů?

Ano, někdy se to říká, a to ve dvou rovinách. V té konkrétní se environmentalista může radovat při pohledu na prázdné letištní haly a na nepočmáranou oblohu. Nedokážu se ubránit škodolibosti, když slyším, jaké potíže mají cestovní kanceláře. Koronavirus ale může být impulzem k řešení environmentálních problémů i zprostředkovaně, prostřednictvím významných změn v postojích. Lidově řečeno, lidstvo se chytne za nos. Trochu se ale bojím, aby tu přání nebylo otcem myšlenky. Zbystřila jsem, když nový ministr zdravotnictví Jan Blatný hovořil o tom, že strach je třeba proměnit v respekt. Jak to myslel? To by mě tedy zajímalo… Takový náhled bych čekala tak od filozofa nebo od environmentálního etika. Ale umíte si představit lékaře, který by pacientovi radil respekt vůči nemoci nebo dokonce přírodě?

Letecká doprava je jedním z hlavních zdrojů znečištění ovzduší emisemi, které přispívají k oteplení planety. Koronavirová krize ukázala, že omezit letecký turismus je možné, i když se na to politici dřív netvářili. Lze to z environmentálního hlediska považovat za krok vpřed?

Je to složité, jako všechno v našem oboru: středomořské pláže jsou prázdné, ale Sněžka úpí pod náporem turistů. Děsí mě hory roušek, respirátorů, oděvů, štítů, rukavic a všemožných ochranných pomůcek na jedno použití. Někdo by měl spočítat celoplanetární nároky na jejich výrobu a likvidaci.

Jednorázové ochranné pomůcky jsou z hlediska odpadu zajisté problematické. Jak by ale podle vás šlo řešit situaci bez nich?

Nevím, to je otázka pro technika. Pokud by to šlo, pak jistě nesnadno. Uvedla jsem přece ochranné pomůcky jako příklad složitosti environmentálních řešení, jak jsou řešení zapeklitá.  Ale když se od lékařů dozvídám, že dnes jsou na jedno použití i drahé chirurgické nástroje, které se donedávna samozřejmě sterilizovaly, říkám si, že lidstvo je trestuhodně zpovykané.

Ovlivnil koronavirus váš náhled na environmentální otázky?

Někdy se neubráním škodolibosti vůči lidstvu, pocitu, že Gaia – naše planeta – vrací úder.

Dobře, vrací úder. Můžeme ale koronavirus přisuzovat moci přírody, nezapříčinili jsme si ho spíš sami?

Samozřejmě, s velkou pravděpodobností jsme epidemii způsobili sami. Ale to se přece dá říct o všech environmentálních problémech. Podle virologů je covid19 zoonóza, nemoc přenosná na člověka ze zvířat. Podobně byl zvířecí původ prokázaný u Eboly, AIDS, ptačí chřipky, SARS a dalších chorob. Koronavirus má původ na tržišti v čínském Wu-chanu. Všechny tyto a další zoonózy jsou důsledkem likvidace přirozených podmínek života zvířat, urbanizace, velkochovu, globalizace, obchodu a transportu.

Šíření koronaviru je nevyzpytatelné a přivádí nás i do situací, kdy nezbývá než věřit v lepší zítřky. Vy se víře a teologickým otázkám věnujete. Co vás k nim přivedlo?

Teologie je jediná věda, která se nebojí hodnotit, pronášet takzvané hodnotové soudy, rozlišovat dobré a zlé. Existuje významná teologická kategorie ekologický hřích

Je tedy podle vás úkolem vědy hodnotit?

Samozřejmě. Pokud se věda toho úkolu vzdá, může být zneužitelná. Je třeba znovu se učit úctě a bázni, aby nás chránila před bludnými cestami naší moci. To cituji židovského filozofa Hanse Jonase, který se zabýval mimo jiné vztahem člověka a přírody.

A vy se nebojíte pronášet hodnotové soudy o tom, co je dobré a co zlé?

V případě poškozování přírody mi to připadá jasné.

Jakou roli podle vás v řešení klimatické krize hraje křesťanská víra?

Je celá řada důvodů, pro něž může křesťanská víra hrát ve snaze o řešení environmentálních otázek významnou roli. Potenciálně vzato, ústředním důvodem je soucit se slabými a bezmocnými, ke kterému nás křesťanství nabádá. Zatímco po dlouhá tisíciletí byl ve vztahu člověk – příroda slabý člověk, někdy od průmyslové revoluce se poměr sil převrátil. Bližním, s nímž je třeba mít soucit, kterého je třeba chránit, se stala příroda. Kamenem úrazu ovšem je, že jenom výjimeční teologové dokážou pohlížet na přírodní tvory jako na své bližní.

Online výuka a další marné snahy

Tento semestr jste měla vyučovat seminář Environmentální syntéza humanitních předmětů. Nakonec jste ale svou učitelskou kariéru ukončila. Měla na vaše rozhodnutí vliv online výuka?

Určitě k tomu přispěla. Takzvaný bezkontaktní způsob výuky odporuje mému přístupu ke studentům. Ale moje rozhodování bylo staršího data a nezáviselo ani tolik na vnějších okolnostech, spíš na momentálním zdravotním stavu. Opatření zvané online výuka už jenom potvrdilo správnost rozhodnutí s výukou skončit.

David Attenborough, známý přírodovědec a dokumentarista BBC, si ve svých 94 letech založil sociální síť Instagram, na kterém za pomoci svých mladých kolegů informuje o klimatických hrozbách. Úspěch má veliký. I vy po mnoho let spolupracujete se studenty i mladými doktory na fakultě sociálních studií. Nepřemýšlela jste nad podobným projektem?

Tak to je frajer. Ale nezapomeňte, že se mohl opřít o svou pověst, charisma.

I vy jste se ale studenty na seminářích často snažila nakopnout, aby se do něčeho pustili – někdy úspěšně, jindy méně…

O úspěšnosti toho nakopnutí se dá pochybovat. Říkávám, že se studenti do ničeho nehrnou. Je v tom jakási postmoderní nonšalance, která mě někdy dopaluje; nebo spíš impozantní zdrženlivost, záleží, jak se na to díváme.

Mohla byste uvést nějaký konkrétní příklad, kdy vás dopálila zdrženlivost studentů?

Nenosím to v hlavě, je to spíš jakýsi obecný pocit, dlouholetá zkušenost. Třeba je to jinak, třeba studentům křivdím.

Před dvěma lety jste ve svém projevu u příležitosti dvaceti let od založení fakulty a zároveň katedry environmentálních studií řekla, že kdybyste měla jen část fantazie, elánu a odvahy zakladatele fakulty Iva Možného, nespokojila byste se s ustanovením environmentalistiky jako oboru na fakultě, ale založila byste rovnou fakultu environmentálních studií. Mnohadimenzionální povaha a složitost environmentálních problémů po tom podle vás přímo volá. Žertovala jste tehdy?

Vůbec ne. Ostatně, pokusila jsem se o to potom i bez Ivošovy mentální výbavy. Podle toho to taky dopadlo. Připravila jsem návrh mnohooborového Institutu environmentálních studií, který by vyučoval environmentální tematiku napříč fakultami Masarykovy univerzity.  Seznámila jsem s tím záměrem vedení fakulty a univerzity. Setkal se s pochopením, řekla bych dokonce se vstřícností. Projekt potom uvízl jinde. Jeho uskutečnění by vyžadovalo velké cílevědomé nasazení a k tomu už jsem neměla dost energie. Nepřekvapilo mě, že se mezi mladšími kolegy nenašel nikdo, kdo by tu poněkud šílenou ideu vzal za svou a prosazoval její uskutečnění. Hle, tady máte jeden příklad mé zhrzené iniciativy, i když nešlo zrovna o studenty.

Váš proslov tehdy pokračoval: „dnes vytýkám studentům, že se do ničeho nehrnou…“. To bylo těsně před tím, než vzniklo hnutí studentů Fridays for Future, inspirované Gretou Thunbergovou, ale i před rozšířením hnutí Extinction Rebellion do České republiky. Mluvila byste o zdrženlivosti studentů dnes jinak?

O hnutí Extinction Rebellion jsem už dlouho neslyšela. Myslím, že Greta Thunbergová je z jiného těsta než čeští studenti. Ve Švédsku a na Západě vůbec jsou děti vedené od malička k občanské iniciativě, k tomu, aby se zapojovaly do politiky.

Ale i v České republice se přece zvedla vlna studentských protestů za klima. V čem je pro vás jejich snažení horší?

Rozdíl je zásadní. V případě Grety šlo o cílevědomou iniciativu, byla vyzývatelkou. Studenti na demonstracích po celém světě ji prostě s větší či menší reflexí následovali, a to jenom nesměle, s obavou, že se na ně dospělí budou durdit. Jako socioložka poznamenávám, že by mě zajímal průzkum znalostí a motivací účastníků stávky.

Pamatuju si na fotku, na které stávkujícím studentům rozdáváte bonbóny. Chtěla jste jim poděkovat nebo s nimi zkrátka navázat kontakt?

Nevím, moc jsem to nepromýšlela, asi jsem jen chtěla na místě dát najevo, že jsou mi sympatičtí.

Nedávno jste byla jmenovaná emeritní profesorkou, co teď považujete za svou úlohu na fakultě sociálních studií?

Málokdo ví, co ten titul znamená. Prostudovat, co o něm říká Statut Masarykovy univerzity, moc nepomůže. Fakt je, že emeritní profesoři jsou na univerzitě elementem, který by se, pragmaticky vzato, dal docela oželet. Já bych řekla, že úkolem emeritních profesorů je udržovat v akademickém světě prostřednictvím studentů kontinuitu, institucionální a personální tradici. A také kontinuitu vědeckých témat a charakteristických metodologických přístupů. Jsou představiteli a nositeli univerzitních škol.

Bude vám vedení seminářů chybět?

Určitě, tím jsem si jistá.

V knize Věrní a rozumní jste se mimo jiné věnovala motivacím k ochraně přírody. Co motivuje vás neustávat ve snažení?

Energie se s věkem vytrácí a tak si nemohu, a ani se mi vlastně nechce, dělat plány. Nezbývá, než ve snažení ustávat.

Tu knihu začínáte i ukončujete zamyšlením nad ochranou ohroženého druhu ptáků: rorýsů, které jste se sama mnoho let věnovala. Jak zpětně svoje úsilí hodnotíte?

Pokusy o ochranu rorýsů patří k mým neúspěchům a ke zdrojům mé skepse. Rorýsi to mají těžké. Když na jaře přiletí z Afriky, nenajdou tu dost hnízdních příležitostí a především nenajdou dost potravy – takzvaného vzdušného planktonu. Podařilo se mi s jinými nadšenci instalovat v Brně na některých vysokých budovách, například na věži Červeného kostela, ale i pod střechou naší fakulty, budky – rorýsovníky, ale rorýsi v nich většinou nezahnízdili.

Chystáte se vydat anglickou verzi této knihy. Jsou pasáže, které budete muset aktualizovat?

Za čtyři roky se změnilo hodně. Třeba si to neuvědomujeme, ale nenápadně se posunul náš zorný úhel. Ovlivnila ho například Greta Thunbergová, o které jste se zmínila. Ale především do našeho života i do našich postojů se vloudil koronavirus. Není možné aktualizovat celou knihu, stránku po stránce. S redakcí jsme se dohodli, že to vyřešíme šalamounsky, že se v anglickém vydání Věrných a rozumných pokusím nějak vyrovnat s během času v Předmluvě.

Hana Librová je zakladatelkou katedry environmentálních studií a od listopadu také první emeritní profesorkou fakulty sociálních studií. Foto: archiv katedry environmentálních studií

Rodačka z Brna Hana Librová (1943), stála v roce 1998 u vzniku fakulty sociálních studií. Založila obor Humanitní environmentalistika, který roku 1999 přesunula z katedry sociologie na nově založenou katedru environmentálních studií. Pět let působila jako její vedoucí, roku 2003 pak pomyslné žezlo předala zemědělskému inženýru a environmentalistovi Zbyňku Ulčákovi. Dnes lituje, že na přelomu tisíciletí neměla více fantazie a nezaložila rovnou fakultu environmentálních studií, která by podle ní lépe obsáhla šíři a mezioborovost environmentálních problémů. Na katedře vedla Librová po mnoho let předměty Životní způsob a environmentální problémy, Environmentální syntéza humanitních předmětů, nebo Úvod do environmentalistiky.

Počínaje podzimním semestrem ukončila Librová svou učitelskou kariéru a prvního listopadu se stala první emeritní profesorkou při fakultě sociálních studií. Zařadila se tak mezi dva emeritní profesory fakulty, sociologa Petra Mareše a psychologa Vladimíra Smékala. Prvním emeritním profesorem fakulty sociálních studií byl dnes už zesnulý zakladatel fakulty, sociolog Ivo Možný.

Hana Librová je známá rovněž jako literární autorka a úspěšná popularizátorka vědy. „Snažím se psát i odborné knížky tak, aby se daly číst ve vlaku. To znamená, aby nebyly nudné a bylo možné se do nich zabrat. Vyhýbám se všemu nadbytečnému,“ řekla Librová v dřívějším rozhovoru pro Atrium. Jejím životním tématem se stal vztah člověka a přírody. Výsledky třicetiletého výzkumu, ve kterém se věnovala rodinám žijícím dobrovolně ve skromnosti, publikovala ve třech svazcích. Jsou to tituly: Pestří a zelení: kapitoly o dobrovolné skromnostiVlažní a váhaví: kapitoly o ekologickém luxusu a Věrní a rozumní: kapitoly o ekologické zpozdilosti. Na výzkumu spolupracovala i se studenty, s některými z nich, dnes už doktory, se teď také chystá publikovat anglickou verzi její poslední knihy Věrní a rozumní: kapitoly o ekologické zpozdilosti. Mezi její ranější tvorbu pak patří knihy Sociální potřeba a hodnota krajiny či Láska ke krajině?

Hana Librová je držitelkou Ceny Josefa Vavrouška, kterou ji ocenila Nadace Charty 77 v roce 1998. Za celoživotní výzkum a popularizační práci v oblasti environmentalistiky obdržela roku 2004 také Cenu ministra životního prostředí a pět let nato získala Medaili Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy 1. stupně.

Studenti Librové na seminářích pomáhali nepropadnout skepticismu. Foto: archiv katedry environmentálních studií

Emeritní profesura (citováno podle Statutu Masarykovy univerzity)

Jen profesoři a profesorky, kteří se v době své akademické působnosti významně zasloužili o rozvoj univerzity či její součásti, se mohou pyšnit titulem emeritní profesor či profesorka. Podmínkou pro udělení statusu je ukončení pracovní smlouvy s univerzitou. Emeritní profesoři a profesorky však mají i nadále možnost podílet se na aktivitách univerzity a fakulty, které jsou součástí. Mohou například poskytovat konzultace k dílčím odborným otázkám, případně pokračovat v práci na vlastním výzkumu. Mají i nadále k dispozici místo v pracovně, počítač, přístup k literatuře a smí používat vnitřní telefonní linku fakulty.

Slovo k emeritní profesuře Hany Librové zveřejněné na stránkách fakulty sociálních studií od jejího bývalého studenta a současného proděkana pro vnitřní a vnější komunikaci fakulty sociálních studií Bohuslava Binky:

„Profesorka Hana Librová od samého počátku své akademické dráhy kombinuje přírodovědné (biologické) a společenskovědní (sociologické) vzdělání. Chápe složitost přírodního světa a zároveň rozumí i problémům spojeným s pomalou reakcí společnosti na dnes již existenciální ohrožení naší civilizace environmentálními problémy. Náhledem na závažnost environmentálního ohrožení předběhla svou dobu (což se těm nejlepším stává) o dobrých 30 let. Závažnost současných environmentálních problémů přesně odpovídá tomu, co psala například v roce 1988 (Láska ke krajině?) nebo 1993 (Pestří a zelení).

Vždy byla akademicky aktivní, a přitom nikdy aktivisticky naivní. Jsou výzkumnice a výzkumníci, kteří ještě i dnes věří naivní představě, že věda znamená „osvobození se od hodnotových předpokladů“, že věda znamená „nemít emoce“, „nehořet“. A na druhé straně stojí ti, pro něž je věda pouhým synonymem „hoření“. Paní profesorka není ani jedním z těchto extrémů.”

Celý proslov k přečtení zde.

Ekologický hřích

Podle Globálního katolického hnutí za klima se jedná o teologickou kategorii označující činnost či naopak nečinnost, která poškozuje budoucí generace, škodí životnímu prostředí, narušuje harmonii vztahu mezi přírodou a člověkem. Ekologický hřích je pojem, který byl minulý rok probíraný na sněmu biskupů ve Vatikánu, mimo jiné v kontextu rozsáhlých požárů amazonského pralesa. Výsledný dokument z tohoto sněmu definuje ekologický hřích jako jednání nebo opomenutí proti Bohu, proti svému bližnímu, proti společenství a proti životnímu prostředí.

V Atriu taky vyšlo:


Více článků

Přehled všech článků

Používáte starou verzi internetového prohlížeče. Doporučujeme aktualizovat Váš prohlížeč na nejnovější verzi.