Byla jsem blízko bombového útoku, vzpomíná účastnice Erasmu v Istanbulu
Tepla není nikdy dost, a tak jsem se po skvělém zážitku z výměnného projektu ve Španělsku přihlásila na Erasmus+ projekt do tureckého Istanbulu. Program začínal v listopadu, kdy už do Česka pomalu přicházela zima, a vzhledem k tomu, že jsem spíše milovník teplých dní, snažila jsem chladu uniknout, jak to šlo. V Turecku jsem do té doby byla jen jednou, na dovolené s rodiči v září téhož roku. To jsem ale byla pouze v malém městečku a zatím jsem nezažila to „pravé“ Turecko.
Už dopředu jsem věděla, kdo na projekt jede z České republiky, a tak jsem se spojila se dvěma studentkami, které jsou shodou okolností taky z Brna. Nakonec jsem na projekt vyjela s jednou z nich, s Denisou. Nikdy předtím jsem ji neviděla, ale jakmile jsme se v jednu ráno potkaly u brněnského hotelu Grand, věděla jsem, že si budeme rozumět. Od chvíle, kdy jsme nasedly na autobus do Vídně, až do té doby, než jsme došly do našeho hotelu, jsme nezavřely pusu. Erasmus opravdu spojuje.
Cesta to byla dlouhá a náročná. Letěly jsme z Vídně se společností Turkish Airlines. V devadesáti devíti procentech případů létám s nízkonákladovou společností Ryanair, proto jsem byla opravdu velmi mile překvapená, že pro nás posádka připravila i občerstvení – a zdarma. Nejdřív jsem si nebyla jistá, zda za něj nemám zaplatit, ale naštěstí jsem byla tohoto trapasu ušetřena.
V centru Istanbulu jsme se potkaly s druhou Češkou, Monikou, kterou jsme ihned vyhodnotily jako další bláznivou součást našeho nového „tureckého“ týmu. Monika byla v zemi už od předešlého dne, a tak nás provedla centrem ke svému hotelu, odkud jsme se vydaly na další dlouhou cestu do našeho ubytování. Obě holky mě nedávno přijely navštívit do Portugalska, kde zrovna studuju, takže Erasmus opravdu sbližuje.
Istanbul je obrovské město, které má okolo patnácti milionů obyvatel. Je to nepředstavitelné číslo – žije tam skoro jedenapůlkrát více lidí než v celé České republice. Cesta z jednoho konce na druhý trvá často i pět hodin. To je stejně dlouho jako cesta autem z Brna na rakouské hory. Do našeho hotelu jsme jely další čtyři hodiny. V Istanbulu je komplikované najít odkud a kdy máte přesně jet, takže jsme nakonec jely zpátky na letiště a odtud jsme se, ani nevím jak, dostaly tam, kam jsme potřebovaly. Mikrobus, kterým jsme jely až na místo určení, nás málem vysadil o dvě zastávky dřív, ale naštěstí jsme si to uvědomily včas. Jinak bychom musely jít asi pět kilometrů pěšky. Což v deset hodin večer po celodenním cestování úplně nechcete.
Hotel se nacházel ve vesničce Silivri, která je součástí provincie Istanbul. Kousek od našeho ubytování byla věznice, což bylo trochu děsivé. Do hotelu jsme dojely až jako poslední, takže už nebylo moc volných pokojů. Nakonec jsme ale byly rády, protože jsme dostaly pokoj my tři společně, za což jsem doteď neskonale vděčná – zažila jsem jeden z nejlepších a nejbláznivějších týdnů vůbec.
Bydleli jsme asi deset minut pěšky od moře, kam jsme každý den chodili ve volnu relaxovat. Moře už bylo studené, takže na koupání to nebylo, jenom jsme se slunili. Jedna z věcí, která pro nás byla v Turecku neobvyklá, byli toulaví psi. Jsou úplně všude a neustále nás pronásledovali. Ze začátku jsme se jich docela báli, ale později jsme nějak přijali fakt, že se za námi při každé cestě vydá zvědavá smečka. Naštěstí byli neškodní, ale i tak jsme z nich měli respekt, protože člověk nikdy neví.
Na projektu bylo i tentokrát šest zemí, z každé z nich přijelo deset lidí. Dohromady šedesát účastníků, což je podle mě už docela dost. Na menších projektech se většinou seznámíte se všemi, ale tady nebylo možné si za týden zapamatovat tolik tváří. Kromě Turecka a Česka se projektu na téma Cycland účastnili i mladí lidé z Německa, Rumunska, Litvy a Maďarska.
Program jsme si vytvářeli sami, každý den měla dopolední a odpolední aktivity na starosti jiná země. Název Cycland byl ale spíše pracovní – na kolech jsme seděli jen jednou, a to asi hodinu. Projeli jsme si okolí a byl to krásný zážitek. Bohužel se mi cestou zpět pokazil řetěz a kamarádce zase praskla pneumatika, takže jsme kola zpátky na hotel dotáhly pěšky, ale aspoň jsme se pak měly čemu smát.
Program byl ale zaměřený primárně na sport, takže jsme absolvovali různé sportovní aktivity, od přemýšlení nad tím, jak zlepšovat své zdraví, až po fotbal nebo tanec. Účastníci z Rumunska si například na třetí den připravili workshop na téma Co je to sport? a na konci dne jsme měli taneční noc.
Jeden den byl volný, a tak jsme se vydali prozkoumat centrum Istanbulu. Upřímně, nikdy jsem neviděla v jednom městě tolik lidí. Například na přechodu pro chodce musí člověk na zelenou čekat na třikrát, a přesto není jisté, že se na druhou stranu silnice dostane, protože masy lidí se hrnou proti němu z druhého konce přechodu. Podívali jsme se i do asijské části Istanbulu, kde jsou ceny podstatně nižší než na straně evropské. Obecně jsou ale ceny v Turecku relativně nízké – třeba opravdu skvělý kebab se všemi možnými přílohami jde sehnat v přepočtu asi za sto čtyřicet korun. Taky si člověk nesmí zapomenout dát místní čaj, který je pro zemi typický.
Další den jsme měli volnější program, a přemýšleli jsme co bychom mohli dělat. S holkama jsme se začaly bavit s Turkem, který se jmenoval Yusuf. Původně jsme přemýšleli, že bychom vyjeli ještě jednou do centra Istanbulu, ale nakonec jsme se vydali prozkoumat přímo vesničku Silivri, která leží asi deset minut místním autobusem od našeho ubytování. Zajímavé bylo, že tam nebyly žádné zastávky. Místní mikrobusy prostě zastaví komukoliv, kdo na ně zamává. Zároveň ani cena jízdenky nebyla nijak závratná – v přepočtu jen sedm korun.
Procházeli jsme se po Silivri, když nám najednou Yusuf řekl, že se v Istanbulu něco stalo. Napsal mu to jeho turecký kamarád, takže jsme tuto informaci dostali asi pět minut po tom, co se událost stala. Nejprve nám říkal, že v centru Istanbulu pravděpodobně vybuchl plyn v nějaké kuchyni. Připadalo mi to ale zvláštní a raději jsem hned volala rodičům, abych jim řekla, co se stalo a že jsem v pořádku.
Nakonec jsem ráda, že jsem to udělala. Ukázalo se totiž, že se na jedné z nejrušnějších ulic Istanbulu poblíž Taksimského náměstí odehrál bombový útok. A pár minut nato nám najednou nikomu nefungovalo připojení k internetu. Místní úřady ho totiž vypnuly, aby se informace o útoku nešířila do světa. Takže ani my už jsme se nemohli spojit s rodinami. Informace o útoku se ale do světových médií dostaly o něco později i tak. Tím, že byl odepřený přístup k sociálním sítím, informace o teroristickém útoku se nemohly tolik šířit. Hodně lidí se tak o neštěstí ani nedozvědělo.
Byli jsme v šoku. Sice jsme nebyli přímo u toho, ale byli jsme relativně blízko. Zároveň jsme si uvědomili, že jsme ten den plánovali navštívit Istanbul a možná bychom zavítali i na tuto známou ulici, protože jsme ji při našem dni stráveném v centru Istanbulu nestihli. Každopádně to byl otřesný zážitek a člověk si v tu chvíli uvědomí spoustu věcí – například to, že nikdy neví dne ani hodiny.
Po konci programu jsme strávily před odletem v Istanbulu ještě jeden den. Přespaly jsme u Yusufa, který bydlí skoro v centru města. To je další přínos Erasmus+ projektů – můžete cestovat do různých měst po Evropě, a pokud s někým z projektu zůstanete v kontaktu, může vám při návštěvě města poskytnout ubytování.
Šly jsme se podívat na ještě několik míst v Istanbulu, a to včetně ulice, na které se odehrál útok. Za pár dní od útoku se v celé ulici objevily na počest obětí červené vlajky. Šly jsme se podívat dokonce i na místo výbuchu. Bylo to hrozně zvláštní a opravdu velice nepříjemné. Po celou dobu, co jsme po ulici procházely, jsem měla stísněný pocit. A pokaždé, když jsem uslyšela nějaký hlasitější zvuk, nadskočila jsem. Doteď si ten pocit pamatuju, a bylo opravdu hrozné být tam a vědět, co se před pár dny na místě stalo. Při útoku tenkrát zemřelo šest lidí a osmdesát jedna bylo zraněno.
Když pominu tento děsivý zážitek, z projektu jsem si odvezla krásné vzpomínky a nová přátelství. Jenom jsem si utvrdila, proč tak miluju cestování. A musím říct, že je opravdu rozdíl, jet někam na týdenní dovolenou k moři a na takový projekt sama na vlastní pěst. Je to úplně odlišný zážitek a opravdu bych to přála zažít každému. Každý projekt mě posunul zas o něco dál, o něco víc mě osamostatnil, naučil mě lépe fungovat a přizpůsobovat se situacím. Začala jsem si více užívat svou vlastní přítomnost a život v daném okamžiku. V Turecku jsem určitě nebyla naposledy.
Anna Nevídalová
Pětadvacetiletá Anna Nevídalová je studentkou sociologie na fakultě sociálních studií. Mezi její velké koníčky patří hlavně cestování. Na jaře 2019 žila díky programu Erasmus+ pět měsíců ve Velké Británii. Nyní studuje v portugalském Lisabonu. O krátkodobých projektech Erasmus+ se dozvěděla loni v létě a už se účastnila celkem čtyř. Kromě cestování také ráda natáčí krátká videa na sociální sítě, fotí, píše básně ze života a poslouchá českou rapovou hudbu.
Báseň Vlastní cesta
V životě se musíš ztratit
stejně jako v cizí zemi,
mapa pro život však není,
sám za sebe mezi všemi.
Co se lidem honí hlavou?
To bych ráda věděla,
nejspíš bych tu vyjeveně
beze slova seděla.
Erasmus+ Výměna mládeže
Výměny mládeže jsou krátkodobé pobyty v zahraničí trvající od 5 do 21 dnů, které umožňují skupinám mladých lidí z různých zemí pracovat na společných projektech a aktivitách. Výměny mládeže se uskutečňují mimo školní prostředí, jedná se o neformální způsob výuky. Součástí jsou různé aktivity, jako jsou workshopy, cvičení, debaty, venkovní aktivity a další.
Projekty financuje Evropská komise. Studenti si sami platí pouze náklady na cestu, které jim ale nakonec také proplatí. Po návratu do rodné země pak účastníci pobytu musí publikovat příspěvek na sociální sítě či například uspořádat workshop. Cílem je odprezentovat veřejnosti, o čem projekt byl a co se na něm naučili. Studijní zkušenosti účastníků jsou uznávané prostřednictvím Youthpassu, což je oficiální dokument, který účastníci získají po absolvování projektu a mohou ho použít při v budoucnu ve svém životopisu.
Jak se dostat na jeden z Erasmus+ projektů?
- Přihlásit se na některý z volných projektů, například prostřednictvím neziskové organizace EYCB nebo EUth Together. V České republice jich je více. Tyto organizace jsou zprostředkovateli a vysílají mladé lidi na projekty do zahraničí.
- V přihlášce je třeba uvést mimo jiné důvody, proč se zájemce na projekt hlásí, nebo proč si myslí, že by organizátoři měli vybrat právě jeho.
- Na projekty je většinou věkové rozmezí od 17 do 30 let, ale záleží na typu projektu.
- Pro vycestování je potřeba mít platný cestovní pas a občanský průkaz.
- Ubytování a stravu platí Evropská unie, dopravu si hradí účastníci sami, ale po skončení projektu je také proplacená. Jak dlouho bude vyplácení trvat, je většinou podmíněné nějakou aktivitou po projektu – může se jednat třeba o propagaci toho, co se účastníci na projektu dozvěděli, ať už příspěvkem na sociálních sítích nebo workshopem.
„Při takových vyprávěních mě vždycky mrazí v zádech. Ale i sdílení negativních zkušeností z Erasmů je potřeba. Člověk musí počítat s tím, že ne vždy je všechno "jako z Instagramu" a hodně věcí se může zvrtnout. Sama jsem na výměnném pobytu byla a na další se chystám. Při výjezdu do zahraničí je důležité stát při zemi, mít věci naplánované a vědět, na koho se v nouzi obrátit.“
Lenka Švejdová, studentka mediálních studií a žurnalistiky na FSS, účastnice Erasmu ve Slovinsku
„Na projekt jsem se přihlásila, protože ráda poznávám nová místa a nové lidi, a taky jsem tam měla možnost zůstat déle, čehož jsem využila. Díky projektu jsem získala přátele na celý život, se kterými i nadále cestuju. V létě se společně chystáme do Srbska. Projekt mi dal mnoho do života, určitě všem doporučuju vyjet!“
Monika Janečková, kamarádka, účastnice výměnného projektu
„Zúčastnila jsem se projektu It's my business v Římě v listopadu 2022. Chtěla jsem se naučit něco nového o ekologii, poznat nové lidi a poznat novou část Evropy, proto jsem jela. Projekt se konal v centru Říma, a měli jsme tak skvělou příležitost dozvědět se něco jak o ekologii, tak o historii města a jeho památkách. Součástí programu byl také výlet na místní farmu. Projekt splnil má očekávání a určitě jej doporučuju i ostatním!“
Tereza Klimszová, kamarádka, účastnice projektu Erasmus+
Další reportáže z cest
Kromě zážitků jsem si z Erasmu odvezla i bodnutí štírem, směje se studentka
Více článků
-
Tip na předmět: Jak stát nakupuje vojenskou techniku a jaký to má vliv na bezpečnost a ekonomiku vysvětluje Zbrojní politika
Proč se po vypuknutí války na Ukrajině zvýšila poptávka po zbraních? Jak Česká republika zajišťuje ozbrojené síly? A co je akviziční program? Nejen to se dozví studenti na oblíbeném kurzu Zbrojní politika na fakultě sociálních studií. Předmět vede přes deset let Josef Kraus z katedry politologie. Vysvětluje, jak stát nakupuje vojenský materiál a na přednášky zve zajímavé hosty.
-
Jedinečný mentoringový program propojuje studující s profesionály. Je to konkurenční výhoda, říká jeho iniciátorka
Jedinečný projekt, do kterého se letos mohou poprvé na Masarykově univerzitě zapojit studenti Evropských studií. Studenti ve dvojici získají od už zavedených odborníků v oboru zkušenosti a rady nejen do pracovního života, popisuje v rozhovoru vyučující Monika Brusenbauch Meislová.