„Když začala válka, byla jsem u své sestry v Buči. Ani jedna z nás nechtěla z Ukrajiny odejít, ale sestra měla v tu dobu dvouletou dceru a bála se o ni,“ vypráví Alla Kostiak. Rodiče jí řekli, že musí odjet s nimi, aby jí po cestě pomáhala a domlouvala se anglicky. Jejich odchod do zahraničí tak byl plný dobrodružství. „Neměly jsme domov. Nevěděly jsme, co máme dělat,“ popisuje jednadvacetiletá studentka.

Alla Kostiak, v tu dobu bakalářská studentka dějin Ukrajiny v posledním semestru, se sestrou a malou neteří opustila zemi pár dní po začátku války. Společně se vydaly rovnou do České republiky. První dva týdny přebývaly v pražském hotelu. Pak její sestra přes sociální síť Telegram našla rodinu v Čelákovicích, u které až do května bydlely. Nakonec tedy v Česku strávily tři měsíce a ukrajinská studentka za tu dobu zvládla složit online státnice na Kyjevské univerzitě.

„Češi na nás byli moc hodní, pomáhali nám, a právě díky nim jsem si také podala přihlášky na české vysoké školy. Na konci května jsem se ale se sestrou vrátila domů a myslela jsem, že už tam zůstanu. Pak mi ale přišel mail z Masaryčky, že můžu přijet do Brna, naučit se česky a nastoupit na školu. To vše změnilo,“ říká Kostiak o zlomovém okamžiku.

Dosavadní studentka dějin Ukrajiny se rozhodla nastoupit na fakultu sociálních studií na magisterský program Mediální studia a žurnalistika. Žurnalistiku totiž chtěla studovat už dříve v Kyjevě, bylo ale velmi těžké se na obor dostat a získat potřebné stipendium. Sen o studiu žurnalistiky se jí tak vyplnil až letos v Brně poté, co ji na školu přijali ve speciálním přijímacím řízení pro uprchlíky z Ukrajiny.

Není to ale splněný sen v pravém slova smyslu. Budoucí žurnalistka odešla z rodné země kvůli válce. „Hned ze začátku jsem se chtěla vrátit domů. Rodiče ale řekli, že to tady musím alespoň zkusit. Tak jsem zůstala,“ vzpomíná a zpětně je za toto rozhodnutí ráda. Sama říká, že v Evropské unii bude mít v budoucnu více pracovních příležitostí a možností se seberealizovat.

Bojí se ale o své blízké na Ukrajině. Každý den čte znepokojující zprávy a bojuje s nepříjemným pocitem, že ona je v bezpečí a oni ne. Její rodiče navíc momentálně nemají elektřinu, vodu ani topení. Elektřina jim funguje jenom asi hodinu a půl denně. „Často s nimi kvůli tomu, že si nemůžou nabít mobily, nejsem v kontaktu, i když se snažíme být ve spojení pořád,“ doplňuje starostlivě.

Ukrajinští uprchlíci studující na Masarykově univerzitě mají možnost čerpat ze speciálních stipendijních programů, které jim s ohledem na délku zamýšleného pobytu nabízí měsíční příspěvek až ve výši 11 800 korun. Součástí může být i grant na ubytování a někteří studenti využili také uvolněných kapacit na univerzitních kolejích. „Česku, ale hlavně univerzitě jsem velmi vděčná. Můžu zadarmo bydlet na kolejích, dostávám stipendium a mám možnost studovat. Kdybych tyto věci neměla, nemohla bych tady zůstat,“ říká upřímně Alla Kostiak. 

V odlišné situaci než Kostiak se dnes nachází její ukrajinská rodačka a spolužačka z fakulty Viktoriia Kukharets. V Brně by totiž dnes studovala, i kdyby ruská agrese vůbec nezačala. „Ještě před válkou jsem měla v plánu jít do Česka studovat magistra. Moji rodiče chtěli, abych měla kvalitní vzdělání ze zahraničí. A já jsem si z dostupných možností vybrala právě Masarykovu univerzitu,“ vysvětluje studentka sociologie a absolventka Lvovské univerzity Viktoriia Kukharets.

Na navazující studium sociologie se na rozdíl od Ally Kostiak hlásila v klasickém přijímacím řízení, a to v konkurenci dalších 244 přihlášených uchazečů. Jedinou výjimkou pro ni bylo, že mohla po přijetí na magisterský program doložit svůj bakalářský diplom později než ostatní uchazeči.

Tím, že se Kukharets na fakultu dostala klasickou cestou, nemusela absolvovat povinný kurz češtiny a nevyužila ani aktuálních podpůrných programů pro ukrajinské studenty – nedostává například stipendium pro uprchlíky. Do speciálních přijímacích zkoušek se nepřihlásila mimo jiné proto, že po vypuknutí války zůstala ve Lvově, a neměla tedy v Česku potřebné vízum a dočasnou ochranu.

„Ani jsem neuvažovala o tom, že bych z Ukrajiny odešla dříve. Ve Lvově bylo pořád bezpečno. Moje rodina ale na začátku války bydlela kousek od Žitomiru mezi vojenským letištěm a továrnou s vojenskou specializací, to bylo strašné. Naštěstí pak za mnou přijeli do Lvova a bydleli u rodiny mé kamarádky,“ popisuje události ze začátku války.

Dnes už zažívá podobné momenty jako Alla Kostiak – její rodina se sice v pořádku vrátila do svého domova a snaží se s ní být v každodenním kontaktu, vše ale komplikují odstávky elektřiny. Někdy jim nedaří spojit i několik dní. 

Plánované studium v zahraničí se tedy nevyvinulo podle jejích představ. „Na školu si ale nemůžu stěžovat. V Brně se mi moc líbí, koná se tady spousta zajímavých akcí. Jen ještě nejsem spokojená se svou znalostí češtiny. Tu musím zlepšit,“ dodává Viktoriia Kukharets.

Prvním krokem bylo naučit se česky

Obě studentky čelily před nástupem na fakultě sociálních studií stejné výzvě – musely se naučit česky. Každá se s tím přitom popasovala jinak. Alla Kostiak v červnu nastoupila na intenzivní jazykový kurz pro ukrajinské uprchlíky v Brně, Viktoriia Kukharets se začala učit česky už ve Lvově před válkou. Dnes se obě plnohodnotně domluví a ve studiu češtiny pokračují za pochodu na přednáškách. Jazykovou bariéru ale stále cítí.

Kukharets nezahálela a poprvé se s češtinou potkala už v březnu minulého roku. „Chodila jsem do jazykové školy, potom jsem si brala soukromé lekce. V únoru, když začala válka, jsem se ale přestala učit. Byla to dost apatie. Nevěděla jsem, co bude,“ vzpomíná ukrajinská rodačka. Po příjezdu do Brna ale chtěla na hodiny češtiny navázat, a tak se připojila do kurzů Centra jazykového vzdělávání pro Ukrajince.

Kostiak naopak po návratu do Česka začala s češtinou od nuly. „Předtím jsem vůbec nemluvila česky a ani se to neučila. Když jsem byla poprvé v Česku se sestrou, domlouvala jsem se jen anglicky,“ popisuje.

Před začátkem semestru ji čekala závěrečná písemná i ústní zkouška. Alle Kostiak se podařilo ukončit kurz v té nejvyšší možné skupině a v září mohla nastoupit na univerzitu bez jakýkoliv omezení. „Na přednáškách se ale pořád bojím něco říct. Před třídou, když všichni poslouchají, se stydím. Když však s někým mluvím sama, z očí do očí, je to lepší,“ popisuje. Nejde přitom jen o mluvení, ale také o porozumění. Některým přednášejícím prý rozumí více, některým méně. Vše se snaží dohnat četbou zadaných textů.

Podobné zkušenosti má také Viktoriia Kukharets. „I doma jsem byla nervózní, když jsem měla ve škole mluvit před skupinou. Tady je to navíc v češtině. Bojím se, že můžu občas působit hloupě,“ svěřuje se.

Jiná země, jiný vzdělávací systém

Obě Ukrajinky už se s českým univerzitním prostředím sžívají třetím měsícem. Jako hlavní rozdíl oproti domácím univerzitám přitom vnímají, že si na Masarykově univerzitě mohou samy vybírat předměty. Na Ukrajině měly vždy daný rozvrh a musely postupovat podle plánu. Liší se ale i charakter zadaných textů k hodinám. „Čteme tady mnohem více anglické literatury. To je pro mě šok. V Kyjevě jsme měli četbu jen v ukrajinštině, případně v ruštině,“ porovnává obě země Alla Kostiak.

Viktoriia Kukharets má navíc srovnání s výukou stejného oboru v Česku i doma. „Mám pocit, že tady jsou přednášející sociologie více nadšení do učení. Moc se mi líbí, jak nám látku vysvětlují. Je vidět, že je to baví,“ říká Ukrajinka. Sociologie je podle ní možná v tomto ohledu specifická. Vnímá totiž, že česká společnost má k oboru hlubší vztah a její studium je tedy trochu jiné než doma.

Plány do budoucna nechávají na klidnější časy

Poslední rok byl nejen pro tyto dvě ukrajinské studentky turbulentní, proto se prozatím soustředí hlavně na přítomnost a studium v České republice. Plány do budoucna raději nechávají na klidnější časy. „Nevím, co bude. Bojím se něco plánovat. Naposledy jsem si naplánovala magisterské studium v Česku a začala válka. Teď už přemýšlím třeba jen týden dopředu,“ svěřuje se Viktoriia Kukharets.

Kostiak navíc doplňuje, že se teď jako Ukrajinka v Česku snaží plnit novou roli. „Beru to tak, že domů se můžu vrátit vždycky. Teď ale chci dostudovat a využít toho, že tady můžu mluvit s Čechy i zahraničními studenty a povídat jim o Ukrajině. Mám totiž možnost jim vysvětlovat, co se děje a co jsme vlastně za stát,“ uzavírá. Nikomu ukrajinská témata nevnucuje, sama o nich ale mluvit chce a je ráda, že lidé na fakultě sociálních studií o válce mluví.