Work & Travel v Americe: Západ USA a kulturní šok v Mexiku

Když jsem byla na Work & Travel loni poprvé, toužila jsem procestovat americké západní pobřeží. Domluvila jsem se tak se čtyřmi dalšími dívkami, půjčily jsme si auto a jely jsme. Plán cesty jsem měla na starost já. Předem jsme si nakoupily vstupenky na některá místa a bylo to.

Naše první kroky mířily do Las Vegas, kde jsme strávily tři dny. Přes den u bazénu, v noci potom ve víru města či na nějaké show. Pak jsme vyrazily na cestu vstříc Grand Canyonu. Po cestě jsme se ještě zastavily na Horseshoe Bend vyhlídce a chtěly jsme také do vyhlášeného Antelope Canyonu. Tady však nastal první zádrhel. Nedošlo nám, že po cestě míjíme různé státy, a kvůli dešti byl Antelope Canyou uzavřený. Štěstí jsme neměly ani při druhém pokusu další den.

Po návštěvě masivního a nádherného Grand Canyonu jsme se vydaly do Los Angeles. Město andělů ale zase až tak andělské nebylo. Spíše se tam všude válely odpadky a pohybovali zvláštní lidé –⁠ ať už podle oblečení či jejich mluvy. Potom jsme cestovaly do Národního parku Sequoia a San Francisca. Tam jsme vrátily auto a na dva poslední dny jely ještě do New Yorku. Nebyly bychom to ale my, kdybychom nedostaly pokutu asi hodinu před odevzdáním auta. Běhat po San Franciscu a řešit, co s tím, když máte odevzdávat auto, sranda moc nebyla.

Letos moje kroky mířily do Mexika

Tento rok už nás stejná místa tolik nelákala, a tak jsme se s kamarádkou Nikčou, která se mnou byla na programu také, rozhodly vyrazit do Mexika za našimi kamarády. První šok nastal asi hodinu po příletu, a to z jejich dopravy. Kam se na to hrabe naše dálnice D1. Mraky kolon a na dálnici jedna díra vedle druhé. Navíc místní v autech nepoužívají pásy. Někde je ani nemají, což vzhledem k tomu, jakým způsobem řídí, není úplně ideální.

Druhou překvapivou věcí bylo to, že mají poměrně hodně lesů a vodopádů. Alespoň tedy v okolí Puebly, kde jsme byly my. Moje představa o Mexiku byla totiž taková, že je celé žluté, suché a vlastně nemá daleko do pouště. Opak je ale pravdou, jak jsem za několik dní zjistila. Okolí je nádherné a má opravdu co nabídnout. Sama se teď stydím za to, že jsem si myslela, že je Mexiko vyprahlé.

S předešlými dvěma body souvisí další, a to, že Mexičani vydělávají vždy a všude. Ať už jde o jedince žonglující na křižovatce či další, co vám bez svolení začnou v koloně umývat auto. Obojí jsme zažily. Je až neskutečné, co všechno za těch pár minut, kdy auta stojí na červené, stihnou. Často navíc zapojí i svoje děti.

Prodávají suvenýry a jídlo i tam, kde byste to nečekali. Například po cestě k vodopádu, kde se musí několikrát přejít řeka a terén je poměrně náročný. V cílové rovince se vynoří několik stánků s jídlem a pitím a vy nemáte tušení, jak se tam s tím vším dostali. Navíc v momentě, kdy se přiblížíte, začnou na vás volat jako na tržnici. Obecně se jedná o něco, na co u nás nejsme moc zvyklí, a tak je to mnohdy až nepříjemné. Pokud se však potřebujete osvěžit po hodinovém výšlapu k vodopádu, nějaká ta limonáda vám bodne.

Nezastavujeme, máme zpoždění!

Doprava byla v Mexiku asi tím největším kulturním šokem. Mezi další příklad kromě jejich silnic patří i jejich autobusy, které nemají označené zastávky. Místní však ví, kde staví. Autobus navíc nemá dveře a rozjíždí se dřív, než vůbec stihnete řidiči zaplatit za jízdu. Hodila by se tu tak věta: Nezastavujeme, máme zpoždění.

Pro kontext, v Mexiku existují dva typy autobusů. Prvním jsou klasické velké žluté autobusy, skoro jak z amerických filmů. Druhé jsou potom spíše dodávky, kam je řidič schopný narvat až kolem třiceti lidí. V dodávce však sedí jen pár šťastlivců, zbytek stojí. A podle toho, v jaké kvalitě mají silnice, vypadala i jízda. Několikrát jsem se praštila do hlavy a byla až nekomfortně blízko k dalším lidem. Je to ale zkušenost k nezaplacení a já už asi nikdy neřeknu křivé slovo na hromadnou dopravu v Česku.

Ačkoliv tuzemské dráhy mají také celkem často zpoždění, na Mexiko to rozhodně nemá. Tady nejezdí na čas nikdy nic, dokonce ani letadla. Jednou nás to však zachránilo, jelikož naše letadlo mělo zpoždění a navazující autobus jsme doběhly asi pět minut potom, co měl odjíždět. A on ještě ani nepřijel.

Na našich výletech a procházkách mě také překvapilo, kolik je všude toulavých psů. Patří to ke stinné stránce Mexika, jelikož to bohužel prý nedokážou nijak zastavit. Psi nikomu nepatří a toulají se ulicemi. Jsou však poměrně neškodní a ani si nás nevšímali. Někteří majitelé okolních obchodů jsou navíc hodní a psům dávají alespoň vodu a granule.

Na pálivé jídlo se dá zvyknout

Nemohu tento článek zakončit jinak, než zmínkou o pálivém jídle. Toho jsou v Mexiku přímo mraky. Pálivou omáčku, takzvanou salsu, si Mexičané přidávají úplně na všechno, stejně tak ke všemu jí kukuřičnou placku, tortillu. A pokud si nepřidávají salsu, tak alespoň chilli. Nejednou se mi stalo, že jsem se obsluhy ptala, zda je pokrm pálivý a bylo mi řečeno že ne. Opak byl však pravdou a já při jídle uronila i pár slz. Po pár dnech v Mexiku jsem si však na určitý stupeň pálivosti zvykla.

Mají tam také hodně ovoce. Běžně jsme v obchodě narazili na papáju, dračí ovoce nebo mango –⁠ žluté mango. Je to něco jiného než zeleno-červené mango, které známe. Toto byste si spíš spletli s bramborou. Stejně jako jednou já. Chuť je ale opravdu neporovnatelná s tím, které koupíte v Česku.

Náš výlet do Mexika byl plný překvapení, kulturních rozdílností, barev a pálivého jídla. Musím říct, že ačkoliv se o Mexiku říká, že je nebezpečné, já jsem se tam cítila vždy dobře a v bezpečí. Samozřejmě ale existují části, které jsou horší a je lepší tam raději po setmění moc nechodit. Proto je ale dobré znát někoho z místních či si najít průvodce, který vysvětlí co a jak.