Zážitky z Erasmu: Červená na semaforech je pro Pařížany jen doporučení

Školní labyrint a překvapivě náročné studium

Program Erasmus nabízí studentům různých oborů možnost vycestovat na semestr nebo celý rok. Studenti si můžou vybrat z široké nabídky evropských i mimoevropských měst. Rozhodující mohou být různé faktory v závislosti na preferencích studenta. Někoho láká země, někoho nabídka konkrétní univerzity a někoho například jenom to, že je v zemi celoročně teplo. Pro mě bylo při výběru stěžejní vylepšit si úroveň francouzštiny, což vysvětluje, proč jsem právě v Paříži.

Na fakultě sociálních studií studuju sociální práci jako hlavní a sociologii jako vedlejší obor. Vycestovala jsem přes vedlejší obor, protože Sociální práce nemá uzavřenou smlouvu s žádnou francouzskou univerzitou. Tím chci upozornit, že při svém výběru studenti nemusí zužovat výběr škol či zemí pouze na hlavní obor studia.

Studium na univerzitě Sciences Po pro mě začalo poměrně hektickým seznámením. Škola se skládá z více než pěti budov, mezi kterými musí studenti doslova přebíhat, protože mezi kurzy je pouze patnáctiminutová pauza. Sciences Po se svým přístupem k zahraničním studentům také poněkud liší od univerzit, na kterých byli například mí kamarádi. Z jejich historek jsem byla připravená na to, že studiu není na Erasmu přikládaná až taková váha. To ovšem neplatí pro pařížskou univerzitu. Na každou hodinu máme povinnou četbu, o níž se na hodinách intenzivně diskutuje. Takže pokud ji nepřečtu, nemá ani význam na hodinu chodit. Což mě přivádí k dalšímu bodu, a tím je povinná docházka. Univerzita umožňuje absence pouze v případě, že jsou opodstatněné a oficiálně podložené lékařem nebo jiným pověřeným člověkem. Jiná absence není povolená. Téměř na každém předmětu musíme splnit skupinovou práci, ať už je to prezentace, debata nebo případová studie. Mimo to je u většiny předmětů nutné projít testem v polovině semestru. Předměty jsou ukončené zkouškou nebo testem, pro mě jsou to převážně seminární práce.

Turistické atrakce Paříže, nebo únik na předměstí?

Studijní život mi ovšem ani zdaleka nezabírá všechen volný čas. Hned první měsíc jsem navštívila většinu turisticky oblíbených míst jako je Louvre, Pantheon, Versailles a samozřejmě Eiffelovu věž. Vše po boku kamarádky Kláry Smieškové, která studuje na fakultě sociálních studií v Brně stejně jako já, a se kterou nás svedl dohromady právě Erasmus. Musím podotknout, že většinu zmíněných památek už znovu vidět nemusím. Realita je totiž taková, že je tu obrovské množství turistů, což asi nebude pro nikoho překvapením. Pařížské ulice také obývá velké množství lidí bez domova, kteří si tady ovšem vůbec neberou servítky a neváhají si postavit stan uprostřed rušné ulice. Bezdomovectví se nevyhne téměř žádné větší město, ale některé přístřešky, které tu potkávám, mě opravdu udivují.

Minulý měsíc Paříž hostila Dny evropského dědictví. Na víkend se tak návštěvníci mohli podívat do institucí, kam by se jinak nedostali. V Lucemburských zahradách se nachází sídlo senátu, které jsem měla tu čest o tom víkendu navštívit.

Co bych doporučila, je městečko Giverny nacházející se hodinu vlakem od Paříže. Stojí za to tam navštívit dům malíře Clauda Moneta spolu s malebnými zahradami. Předměstí je příjemnou změnou od hektického a rušného života pařížského centra. Vlak z Paříže jede na nádraží Vernon-Giverny, odkud se k Monetovu domu můžou lidé můžou buď projít, nebo se z nádraží svést malým vláčkem až k zahradám. Opravdu návštěvu doporučuju. Ačkoli nejsem největším fanouškem umění, památka mě nadchla. Člověk si ani neuvědomí, jak je město hlučné, přelidněné a uspěchané, dokud z něho nevyjede. Právě klid francouzského předměstí byl jednou z nejpříjemnějších věcí na výletu.

Pařížané a krizové situace. Horké hlavy nebo flegmatici?

Ačkoli jsem tu teprve dva měsíce, mám už hodně nepříjemných zkušeností. Paříž je světovou metropolí a je také známo, že Francouzi umí udělat rozruch téměř za jakýchkoli okolností. Co je ale nechalo poměrně chladnými, je přemnožení štěnic. V Paříži se rozmnožily štěnice ve veřejné dopravě, hotelech i v domácnostech. Byla jsem velice překvapená, že mí blízcí v České republice byli zprávami o šíření štěnic mnohem více rozrušení než místní. Nebýt zpráv z Česka, ani bych o tom nevěděla. Z českých médií jsem pochopila, že se štěnice přenáší v metru, kde se množí v látce v sedačkách. Jakožto paranoidní Češka jsem tak téměř přestala jezdit metrem. A když jsem nastoupila, jsem si rozhodně nesedala. Jakmile jsem se ale po metru rozhlédla, nebylo skoro ani jedno volné místo. Bavila jsem se o tom se známou, která v Paříži žije už několik let. Jen se smíchem pokrčila rameny.

Co ale Pařížany nenechalo tak úplně chladnými, je válka Palestiny a Izraele. Bydlím nedaleko Bastily a náměstí Republiky, míst častých protestů. Ani já jsem se podobným manifestacím nevyhnula. Pro Pařížany není protestování či stávkování ničím neobvyklým. Když jsem o tom měla možnost mluvit s jednou starší paní na lavičce v parku, ptala se mě, jaký názor na Pařížany mají lidé v České republice. Řekla jsem jí s nadsázkou, že co se protestů týče, vypadá to, jako by byli neustále nespokojení, ať se děje cokoli. Paní se na mě obrátila se smíchem a konstatovala, že nemůže, než se mnou souhlasit.

Lámaná angličtina a semafory jako dekorace

Za dobu, co jsem v Paříži, můžu potvrdit, ale taky vyvrátit některé mýty o francouzské kultuře a místních. Z mé zkušenosti nepotvrzuju, že by Francouzi nebyli ochotní mluvit anglicky. Když jsem ale zavítala do španělské restaurace, zjistila jsem, že co se o Francouzích tvrdí, sedí vlastně mnohem více na Španěly. Personál se s námi odmítal bavit jinak než španělsky a spousta z nich ani jiný jazyk neovládala. Možná mám jen štěstí a narážím na milé lidi, ale když Francouzi vidí, že se s francouzštinou trápím, sami přepnou do, ačkoli trochu lámané, angličtiny. Ne vždy se mi to ale zamlouvá. Hlavním záměrem, proč jsem na Erasmus odjela, bylo vylepšit si francouzštinu. Možná bych tak byla radši, kdyby mě nechali se trápit. Francouzi mají jednu velmi oblíbeno frázi „pas possible”, tedy „to není možné”, kterou vás umlčí, když za nimi přijdete s jakoukoliv otázkou. Nesmíte se ovšem vzdát, na potřetí vás většinou vyslechnou. Mám pocit, že tato slova jsou snad jedna z prvních, která se tu dětí učí.

Čeho jsem si tu také všimla, je podobnost francouzské a španělské mentality a organizace dne. Dopoledne tu bývají podstatně klidnější než večery. V pátky mívám školu až do devíti večer, a když se vracím domů, všechny restaurace jsou plné lidí užívajících si čas u večeře, drinku či dokonce kávy. Některé dny jsou zase překvapivě klidnější než jiné. V pondělky má třeba spousta podniků zavřeno. Bůh ví, z jakého důvodu.

Další poznatek. Nikdo z místních nikdy nečeká na přechodu na zelenou. Ani si neumím přestavit, že po návratu do Brna budu při pohledu na červené světlo na semaforu zastavovat a čekat. Tady vás auta pustí, i když už na přechodu nemáte co dělat. Nic jiného jim ale ani nezbývá, protože žádný Francouz nebere červenou na přechodu jako překážku. Spolubydlící mé kamarádky, rodilá Pařížanka, razí motto: světelné značení je jenom doporučení, taková dekorace na ulicích. Podle mých zkušeností lidé po návštěvě města Paříž buď milují nebo nenávidí.

Zkušenosti k nezaplacení

Studijní pobyt ve francouzské metropoli má pozitivní i stinnější stránku. Jedno pro mě zůstává naprosto jasné – možnost žít na nějaký čas v cizí zemi je zkušenost, kterou nic jiného nemůže nahradit. Jsem právě v polovině Erasmu a už teď můžu říct, že se nevrátím jako stejný člověk. Je to možnost poznat jinou kulturu tak, jak ji nepoznáte žádnou jinou cestou. Člověk může cestovat, ovšem ve chvíli, kdy někde určitou dobu žije, je to naprosto jiný zážitek. Mám tady možnost poznat lidi z různých koutů světa, rozšířit si obzory a cítím, že mě zkušenosti obohatí hlavně do budoucna. Jsem hrdá na to, že jsem schopná najít si ubytování, sjednat studium a žít na vlastní pěst někde, kde neznám nic a nikoho. Zjistila jsem, že se můžu spolehnout jen sama na sebe. Dnes máme obrovské množství možností, o kterých by se našim rodičům ani nesnilo. Ačkoli je to klišé, studenti by toho měli využít ve svůj prospěch. Radím tak všem, kteří tuto možnost zvažují, napsat mail, zvednout telefon, jít na pohovor. Prostě to zkusit.

A pár rad na závěr? Lístky na památky je dobré rezervovat dopředu. Většina míst je pro studenty zdarma. Po 17 hodině neříkat bonjour, tedy dobrý den, ale bonsoir, v překladu dobrý večer. A druhá věc. V metru nebo v hustěji obydlených částech Paříže se opravdu krade, není to mýtus.

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, napište prosím editorce Atria na tento mail: 496823@mail.muni.cz. Děkujeme.