Petr Macek začátkem května skončil v pozici proděkana pro výzkum a doktorské studium. Ve vedoucím týmu fakulty působil téměř osmnáct let.
Profesor Petr Macek je významnou osobností na fakultě sociálních studií i mezi uznávanými českými psychology. Na chodu fakulty se podílel od roku 1999, kdy se poprvé stal proděkanem. V této pozici skončil začátkem května, ve funkci ho vystřídal docent Martin Vaculík. Podle Macka by se fakulta měla do budoucna ubírat cestou aplikovaného výzkumu a více dbát na spolupráci se soukromým sektorem.
Dohodli jsme se tak s děkanem, jelikož jsem už dlouho seděl na dvou židlích jako proděkan a současně jako vedoucí Institutu výzkumu dětí, mládeže a rodiny. Už nebylo přijatelné mít tyto funkce nadále spojené, takže jsem dal přednost institutu.
Bude to znít hrůzostrašně, ale byl jsem jako proděkan v týmu všech děkanů, kteří zatím na fakultě působili a působí. Poprvé jsem se stal proděkanem pro výzkum v roce 1999, když mě oslovil tehdejší první děkan fakulty profesor Možný. Funkci proděkana jsem zastával do roku 2002, kdy jsem se stal vedoucím katedry psychologie, kterým jsem byl tři roky. V roce 2005 vznikl na psychologii výzkumný záměr na podporu dlouhodobého výzkumu dětí a adolescentů. V té době byl založený také Institut výzkumu dětí, mládeže a rodiny jako samostatné výzkumné pracoviště. Za tento projekt a všechny týmy výzkumníků, které se v té době utvořily a které fungují dodnes, jsem cítil velkou osobní zodpovědnost. Odešel jsem z vedení katedry, stal se vedoucím institutu a současně opět i proděkanem, nejprve pro zahraniční vztahy a doktorské studium, pak proděkanem pro výzkum. Takže vlastně až na malou tříletou pauzu jsem byl proděkanem od roku 1999 do května 2017. Takže už to bylo asi příliš dlouho. (směje se)
Role, ve které jsem působil, má dvě roviny – jednou je starost o výzkum a druhou o doktorské studium. Pokud jde o výzkum, za celofakultní úspěšné dílo považuju, že se tady podařilo vytvořit čtyři výzkumná pracoviště, tedy Ústav populačních studií pro obor sociologie, Mezinárodní politologický ústav jako pracoviště politických věd, mezinárodních vztahů a evropských studií, dále Institut pro veřejnou politiku a sociální práci pro obor sociální politika a sociální práce a už zmiňovaný Institut výzkumu dětí, mládeže a rodiny hlavně pro obor psychologie, ale s přesahem výzkumů do mediálních studií, politických věd, informatiky, neurověd, pedagogiky a nově i věd o zemi a životním prostředí.
Všechna výzkumná pracoviště jsou úzce spjatá s příslušnými katedrami a mnozí výzkumníci, kteří pracují v institutech či ústavech, jsou zároveň členy oborově příslušných kateder. Je důležité, aby se tento trend dále posiloval. Stejně tak je důležité, že všechna zmíněná výzkumná pracoviště mají už své renomé v zahraničí, jsou úspěšnou značkou, o které se ví. V tom je jejich přínos pro rozvoj výzkumu na fakultě. Svými výsledky a osobnostmi, které za nimi stojí, přitahují výzkumníky ze zahraničí, kteří mají zájem s námi spolupracovat nebo se přímo začlenit do našich týmů. Nevím, jestli se to obecně ví, ale naše fakulta je nejúspěšnější organizací v České republice při získávání velkých evropských projektů v oblasti sociálních věd.
Tato spolupráce se týká kolegů a kolegyň z Ústavu populačních studií a Institutu výzkumu dětí, mládeže a rodiny. Je to jedna z prvních vlaštovek, protože na fakultě těch výzkumů ve spolupráci se soukromým sektorem zatím moc není. Trend je však jasný, i touto cestou bychom se měli vydat. Začali jsme jednat se zástupci Škoda Auto, z čehož vzešel výzkum představ, názorů a myšlenek, jaké auto považují současní senioři za ideální.
Dělali jsme kvantitativní a kvalitativní výzkum, vznikla výzkumná zpráva, kterou nyní budeme prezentovat a diskutovat se zadavateli ze Škoda Auto. Tento výzkum byl, dá se říct, prvním pokusem v oblasti firemní spolupráce s fakultou. Uvidíme, jak to bude dál, ale doufám, že takové spolupráce budou pokračovat. Jsem přesvědčený o tom, že naše pracoviště na fakultě jsou klíčová proto, aby rozvíjela základní výzkum ve společenských vědách – tedy výzkum, kde není přímá vazba na praxi. Ale současně máme řadu témat pro takzvaný smluvní či aplikovaný výzkum. Do budoucna bychom určitě měli mít víc projektů zaměřených na aplikovaný výzkum a na přímou spolupráci s praxí včetně soukromého sektoru.
Tam je to běh na dlouhou trať. Studium se za dobu od devadesátých let změnilo, přibylo více doktorandů. Dobré je, že se studium stává mezinárodním, pro všechny doktorandy teď nově platí podmínka vycestovat na semestr do zahraničí. Jsem zastáncem toho, že doktorské studium má být svébytné na každém oboru, jako proděkan jsem proto nezasahoval do obsahu, ani struktury studia. Usiloval jsem jen o to, aby se sladily standardy typu, kolik publikací mají studenti vydat nebo jaké mají mít zahraniční zkušenosti. Mezery jsou asi stále v efektivitě studia. Také si myslím, že bychom neměli přijímat do studia ty, jejichž primární motivací pro studium je něco jiného než zájem o vědu a výzkum. Doktorské studium je především práce na sobě, na nějakém osobním projektu, je to příležitost, jak se stát kvalifikovaným výzkumníkem. Snad těch studentů s odlišnou motivací ubývá. Těší mě, že na všech oborech máme vynikající doktorandy, o čemž svědčí každoročně řada oceněných studentů v soutěžích, jako je například cena rektora či cena děkana.
Fakulta sociálních studií vznikla v roce 1998, ale příprava už nějakou dobu trvala, profesor Možný to inicioval už někdy v roce 1996. Pamatuju si, jak nás tenkrát přišel oslovit se svojí vizí nové fakulty sociálních studií a psychologie jako důležitého oboru na této fakultě. Nadchlo mě to, stejně jako docenta Plaňavu, profesora Smékala a docenta Kostroně.
Ale to jsme byli my čtyři a několik našich doktorandů, ostatním kolegům a kolegyním se do toho nechtělo. Skončilo to tehdy dohodou – my čtyři jmenovaní jsme z filozofické fakulty odešli a založili katedru na nové fakultě s poněkud odlišným pojetím studia psychologie. Neříkám, že vše bylo úplně ideální, svým způsobem jsme se stali pro svoje bývalé kolegy konkurenčním pracovištěm, protože výuka oboru psychologie začala paralelně na dvou fakultách. Ale čas ukázal, že to nebyla špatná cesta, obě pracoviště tu koexistují dodnes, obě připravují studenty pro výkon psychologické profese a zájem o tato studia je stále velký.
Na to asi nemám úplně jednoznačný názor. Když se na to podívám z ekonomického hlediska, asi to při pohledu zvenčí dobře není a může se říct, že studium není efektivní. Na druhou stranu je to dobré z hlediska rozmanitosti, jelikož psychologie není jen jedna unifikovaná škatulka. Má to své klady i zápory, prostě se tak stalo a myslím, že obě studia prosperují.
Proměnilo se samozřejmě obsahově, protože každý obor se vyvíjí. Přibyla spousta informačních zdrojů pro studenty, takže na přednášce si už nezapisují každou větu. Dnes už jsou zdroje tak bohaté, že jde spíše o to informace analyzovat a umět rozhodnout, která je důležitá. Další rozdíl je v počtu studentů. Obor studuje mnohem více studentů. Dříve bylo naším cílem spíše to, aby studium bylo více individualizované, což se bohužel trochu změnilo i proto, že máme obrovské množství zájemců. Před dvaceti lety bylo v ročníku na bakaláři tak dvacet studentů. Ale každý rok jich přibývalo a dnes je v ročníku téměř stovka studentů na bakalářském studiu a přibližně šedesát na magisterském. Naším krédem bylo, aby výuka nebyla anonymní, naopak co nejvíce založená na přímém kontaktu a diskusi se studenty. To se snad daří udržet, i když vysoké počty studentů to ztěžují. Studium má dnes také mezinárodní rozměr, mnoho předmětů je vyučovaných v angličtině, studenti vyjíždějí do zahraničí a na fakultu přijíždí daleko více přednášejících z jiných zemí.
Mým učitelem a posléze kolegou, který mě vtáhl do psychologického výzkumu, byl na filozofické fakultě profesor Vladimír Smékal. Zapojil jsem se především do výzkumu dětí a mládeže ve školní a vývojové psychologii. Pracovali jsme na řadě projektů, což bylo předpokladem vytvoření institutu. Klíčový byl pro mě také pobyt na několika evropských a amerických univerzitách a to, že jsem se stal členem mezinárodní sítě výzkumníků, kteří se zabývají výzkumem adolescence a účastnil se zajímavých mezinárodních výzkumů. Dlouho jsem byl jediným českým zástupcem v mezinárodních projektech psychologických výzkumů mládeže. Ve druhé polovině 90. let jsme s profesorem Smékalem zahájili výzkum psychosociálního vývoje dětí při projektu ELSPAC. Kolem tohoto projektu se vytvářel výzkumný tým především z tehdejších studentů magisterského studia a doktorandů. Mnozí z nich jsou dnes moji vážení a milí kolegové a kolegyně. Dalším mezníkem pak byl už zmíněný rok 2005.
Počet členů se mění, protože záleží na počtu projektů, do kterých je institut zapojený. V současnosti má více než třicet zaměstnanců, všichni ale nemají plné či dlouhodobé úvazky, spíše opak je pravdou. Ale i tak je to na fakultě jedno z největších pracovišť. Pro doktorandy nebo čerstvé doktory, takzvané postdoky, to není úplně jednoduché, protože nemají zajištěnou stabilní dlouhodobou existenci jako výzkumníci. Všichni jsme existenčně v nějaké míře závislí na tom, jaké projekty se nám podaří získat.
Jsem moc rád, že tady jsou, protože kolem mě vyrostla a roste nejen mnoho kvalitních výzkumníků, ale také výborných učitelů, tedy skutečných osobností. Těší mě taky, že se náš tým rozšiřuje o kolegy a kolegyně ze zahraničí. Když vidím, že mají všichni na čem pracovat a baví je to, jsem spokojený a baví to i mě. Na druhou stranu musím říct, že je málo příležitostí, jak výzkum dlouhodobě stabilizovat, jak získat dlouhodobě finanční prostředky, aby výzkumníci nebyli závislí jen na konkrétních projektech.
Opravdu rád se pohybuju po lesních cestách a blízko jakékoliv vody – potoka, rybníku, jezera, oceánu. Volný čas v noci, který získávám díky chatrnému spánku, trávím obvykle náruživým čtením kvalitní brakové literatury. A už mnoho let bydlím na vesnici, takže se občas musím projít po zahradě, teď v květnu je to nejkrásnější. Také jsem zdědil a tím i přijal za svou starost několik včelstev.
Medailon
Profesor Petr Macek působí na katedře psychologie fakulty sociálních studií. Je vedoucím Institutu výzkumu dětí, mládeže a rodiny, který se zaměřuje na psychosociální vývoj dětí, mládeže a mladých dospělých, kyberpsychologii, nadané a talentované děti a také na téma občanské a politické participace mladých lidí. V letech 2003 a 2005 byl vedoucím katedry psychologie a od roku 1999 do roku 2017 s přestávkami zastával funkci proděkana pro výzkum a doktorské studium. V roce 2016 získal Cenu rektora za dlouhodobé vynikající výsledky ve výzkumu.
Petr Macek je mezinárodně uznávaným odborníkem a vůdčí osobností české komunity psychologů v oblasti vývojové a sociální psychologie. Ve své výzkumné činnosti se zaměřuje především na psychosociální vývoj adolescentů a lidí na prahu dospělosti a občanskou a politickou participací mladých lidí.
Která témata ho ve výzkumu hlavně zajímají?
„Od začátku mě zajímal psychosociální vývoj adolescentů, především to, jak se utváří sebepojetí, sebehodnocení a identita. Dnes už bych to zaměření posunul i k lidem v období dospělosti,“ říká. V poslední době se také víc věnuje vztahům adolescentů a mladých dospělých s rodiči. „Každý výzkumník do své práce promítá i nějaké osobní zkušenosti a já už jsem si zažil všechny etapy od adolescence, přes nastupující dospělost, ale i rovinu z pozice rodiče a mezigeneračního pohledu,“ uvědomuje si.
V souvislosti s výzkumem také komentuje to, že neomezené možnosti dnešní doby ztěžují mladým lidem životní volby. „Když má člověk mnoho možností, má zároveň spoustu nejistot a nejasností a obtížněji se mu rozhoduje,“ vysvětlil v únoru v článku o výzkumu dospívajících Čechů.
Dalším tématem, kterým se Macek zabývá, jsou psychologické aspekty občanské a politické participace mladých lidí. „Toto téma je důležité zejména v souvislosti s tím, jak se proměňují představy o tom, co to participace vlastně je, jaký je její smysl a co ji ovlivňuje,“ dokládá Macek.
Profesor Macek je například autorem knihy Adolescence. Psychologické a sociální charakteristiky dospívajících a spoluautorem publikací Cesty do dospělosti. Psychologické a sociální charakteristiky dnešních dvacátníků nebo Vztahy v dospívání.
O jeho výjimečné vědecké erudici svědčí také rozsáhlá publikační činnost v nejprestižnějších časopisech i jeho dlouhodobé působení v odborných grémiích v Evropě i Spojených státech amerických. Je například členem výboru European Association for Research on Adolescence nebo členem redakční rady časopisu European Psychologist.
Řekli o něm
„Profesora Petra Macka znám od svých studentských let, kdy mi byl nejprve učitelem, později jsme se stali kolegy. Velmi si ho vážím za vše, co udělal pro rozvoj psychologie a Institutu výzkumu dětí, mládeže a rodiny. Díky němu jsme se stali špičkovým českým a evropským pracovištěm. Zároveň si jej cením pro jeho lidskost a přístup ke svým kolegům, umí otevřeně diskutovat a řešit nejen věci pozitivní, ale i problémy, které nás někdy na akademické půdě tíží.“
profesor David Šmahel, dlouholetý kolega
„Velmi si vážím lidí, kteří i přes své četné akademické pozice o sobě nejenže tvrdí, že jsou „věční adolescenti“, ale také se tak chovají. Petr Macek se nespokojuje se svou seniorskou pozicí otce zakladatele Institutu výzkumu dětí, mládeže a rodiny, ale je plně v kontaktu s moderními trendy v psychologii, objevuje nová témata a nebojí se třeba i navštěvovat statistické kurzy pro doktorandy. Velký dík mu patří i za vytváření přátelského a podněcujícího prostředí na pracovišti, které je maximálně propustné nápadům různých lidí bez ohledu na jejich pozice v univerzitní hierarchii.“
Hynek Cígler, odborný pracovník Institutu výzkumu dětí, mládeže a rodiny
„Setkání s profesorem Mackem při studiu psychologie jsou pro mě vždy velmi přínosnou zkušeností. Pan profesor dokáže díky svému dlouholetému výzkumnému působení i zkušenostem z praxe věci smysluplně zasadit do kontextu a člověk se tak nikdy nedozvídá holá fakta. Svým přehledem, potřebným nadhledem a klidem je mi, a věřím, že i dalším studentům, velkou inspirací.“
Lenka Knapová, studentka magisterské psychologie
Natálie Terčová se zasloužila o českou stopu v mezinárodní osvětové iniciativě o správě internetu. Jaká byla komunikace s Organizací spojených národů, co v iniciativě právě připravují a čím se sama na internetu řídí?
Pohľad na Izrael a Palestínu očami odborníka s dlhoročnými skúsenosťami na Blízkom východe Mareka Čejky. Prečo Hamas zaútočil na Izrael a aký historický kontext ich obklopuje? Čo hovorí o vedení Izraelu a možných dôsledkoch pre obyvateľov regiónu?
