Na Erasmu v Lisabonu: Opravdové dobrodružství se skrývá v každodenních zážitcích

Přes program Erasmus + jsem letos vyjela na lisabonskou Escola Superior de Comunicação Social – tedy Školu sociální komunikace při Polytechnickém institutu v Lisabonu. Po podzimním administrativním dobrodružství a shánění bydlení na poslední chvíli jsem se tam ocitla v půlce února. A hned na prvním orientačním setkání mě zaujaly dvě věci – zaprvé tam byly samé holky a zadruhé, nebylo nás moc. Ve třídě se první den potkalo zhruba třicet studentek žurnalistiky, komunikace, filmu a marketingu z různých evropských zemí, které taky přijely za místní nabídkou anglických předmětů. Co si totiž budeme povídat, studovat tady v angličtině bylo jedním z hlavních kritérií nejen pro mě a paradoxně ne každá univerzita, na kterou se dá přes Erasmus vyjet, to zaručuje.

Ve škole mám teď čtyři předměty. Z nabídky jsem si vybrala opravdu jen to pro mě nejzajímavější – stačí mi domů přivést 20 kreditů a v mé Learning Agreement jich je ještě o něco víc. Třikrát týdně tak vlakem vyrážím na hodiny mediální a komunikační gramotnosti, žurnalistiky na volné noze, grafického designu a portugalštiny. Všechny tyto kurzy přitom vyučující vedou ve dvou až tříhodinových seminářích, na kterých si hlídáme docházku, prezentujeme úkoly a dostáváme zadání projektů. S výjimkou portugalštiny ale žádný z nich nekončí ničím, co by připomínalo klasický vědomostní test nebo ústní zkoušku. Do motivačního dopisu jsem loni psala, že chci na Polytechnický institut vyjet i proto, že se více soustředí na praxi. A mé představy se v tomto ohledu naplnily.

It‘s time to BeReal

Už teď jsem si jistá, že i tento můj výjezd bude zážitkem na celý život, stejně jako předchozí Erasmy, které mě k tomu letošnímu ještě více nalákaly. Nerada bych ale přiživovala představu o „dokonalých semestrech v zahraničí“ nebo ji ostatním zbytečně idealizovala. Zhruba v půlce mého pobytu v Lisabonu naštěstí přišlo (pomyslné, redakční) upozornění, že je na čase sdílet, jaké to tady opravdu je.

Je pravda, že poslední dva a půl měsíce byly kouzelné. V „městě sedmi kopců“ je pořád co objevovat, podnikám spoustu výletů a potkávám nové, podobně nastavené lidi. Zní to tak jednoduše. Nevyhnula jsem se ale ani pár menším nástrahám. Ještě nedávno jsem si třeba ohřívala ruce nad zapnutým toustovačem, protože nejenže v Portugalsku není vždycky jen teplo, ale taky tady v bytech nemívají topení. V únoru jsem zmateně oběhávala přepážky ještě zmatenějšího lisabonského dopravního podniku, v březnu nedobrovolně sháněla opravnu počítačů (vyhrála ta s názvem Mr. Right Solutions, nešlo odolat) a dodneška neumím věšet prádlo na šňůru do větru tak bezstarostně jako všichni ostatní. A právě tyto momenty podle mě dělají pobyty v zahraničí opravdovým dobrodružstvím. Cestování i semináře v cizím jazyce máme přece jen všichni už tak trochu odzkoušené, i když třeba v menších dávkách. Ale až každodenní drobnosti, jako je přes zimu třeba absence jakéhokoliv vymoženosti připomínající centrální topení, dodávají celkovému zážitku na intenzitě.

Mezi největší úspěchy mého dosavadního lisabonského života tak patří i to, že mi ze šňůry už neulítává prádlo, že mám svou oblíbenou knihovnu, že na některých trasách nemusím zapínat navigaci, že mě nerozhodí kdejaké autobusové zpoždění nebo že někdy rozumím, o čem se lidi kolem baví (nebo si to alespoň myslím). Právě to pro mě dělá pár měsíců v Lisabonu opravdovým životem, nejen půlročním výletem.

Mezi středoškolačkou a digitální nomádkou

Jsem ve čtvrtém semestru na magistrovi a tohle je docela jistě můj poslední studijní Erasmus. I proto jsem tady většinu času nejstarší. Zároveň ale jako bych se přesunula o pár let dřív, na střední. Chodím do školy, kde jako by se všichni navzájem znali, pravidelně jím ve školní jídelně a místo čtení akademických článků dělám v podstatě domácí úkoly. Co by mi na střední ale asi neprošlo, jsou surfařské hodiny a jiná cestovní potěšení v pracovní dny. Jakousi středoškolskou nostalgii tady ale stejně cítím.

V něčem si pak naopak hraju na dospělou digitální nomádku. To, že si člověk vyjede na Erasmus, totiž ještě neznamená, že všechny jeho rozběhlé povinnosti, rozpracované projekty nebo nápady utichnou nebo že je chce nechat utichnout. Kdyby byla součástí mého závěrečného Transcript of Records i organizace času a balancování mezi prací, školou a objevováním, asi bych prošla jen tak tak. Každopádně se to zvládnout dá a nejsem proto jediná, která si přes Erasmus ještě přivydělává z domu. Trochu to rozbíjí image bezstarostného, prosurfovaného půlroku u oceánu, která se hezky hodí na Instagram, bohužel ale neodpovídá ani mé, i když moc příjemné, realitě.

Co je tentokrát jinak?

I když se snažím své zážitky ze zahraničí porovnávat co nejméně, někdy se tomu prostě nevyhnu. Na bakaláři jsem strávila skvělý semestr na Univerzitě v Utrechtu a minulé léto jsem byla na pracovní stáži u Evropské federace novinářů v Bruselu. V hlavě se mi tak honí vzpomínky, které se mým lisabonským dnům buď dost podobají, nebo jsou od nich naopak dost vzdálené.

Tentokrát si například pronajímám pokoj v bytě místního umělce – kamaráda kamarádky mého bratrance, svět je malý. Není to tedy studentské bydlení, ale nabízí zase nové příležitosti – třeba poznat město s dopomocí místních. Zatímco v Utrechtu jsem sdílela kuchyň s jedenácti lidmi z různých koutů světa, pro které bylo vše kolem také nové, tady se v kuchyni potkávám jen s jedním fotografem, který svou zemi dobře zná a můžu si s ním občas procvičit portugalštinu.

Rozdílů je ale mnohem víc. Za pět měsíců v Utrechtu jsem třeba potkala jednoho Čecha, asi na půl hodiny a na pár vět. V Lisabonu jsem oproti tomu součástí celé české výpravy. Z Masarykovy univerzity jsme sem totiž na stejnou školu přijely hned čtyři. Ani na jednom z Erasmů přitom nebyla a není nouze o sociální vyžití nebo mezinárodní potkávání, které je na tom všem asi nejvíce obohacující.

Oproti tomu sociální aspekt pracovních stáží byl podle mě o trochu jiný. V Bruselu jsem pozorovala, že mi chybí dynamika školního prostředí a příležitosti k přirozenému setkávání. Na studijních pobytech pro mě bylo zkrátka snazší najít si přátele – a ve více případech dokonce velmi blízké, nebojím se říct na celý život. Jako stážistka jsem se v novém městě cítila více sama. Kolegové v práci, ať jsou sebemilejší, přece jen nejsou spolubydlící či spolužáci, kteří by ve stejný čas řešili stejné radosti a strasti jako vy. Přesto se mi ale ani z pracovního výjezdu nakonec nechtělo domů. Všechno má něco do sebe.

Potvrdilo se mi tedy, že každá cesta je jiná a záleží na mnoha faktorech, jaký z ní budu mít pocit. Zatím se mi ale vždycky vyplatilo se na ni vydat. Na základě mých dosavadních zkušeností taky můžu s klidem prohlásit, že foukat a pršet (zvlášť, když se to nejméně hodí) může stejně dobře v Utrechtu, Bruselu i Lisabonu.